Ráno se vyšlo, pokochalo a šlapalo, to byl můj způsob. No spíš pochodu než vandru. Ale mám ráda jasno. Manžílek už po pár hodinách věděl, že tímto tempem nic neuvidí, neodpočine si, ale ani nezalenoší. To víte, spojení bot toulavých a peciválu je velice zapeklité. Já při každém "odpočinku" trpěla jak kůň a mé síly rapidně mizely v nenávratnu. Co chcete, skřivánek a sova. Šlo se tedy tempem ves-hospoda-ves-hospoda... Já černou limču a manža pivko. Já gulášek a on smažák. Musím říct, ty malé vesničky byly k nezaplacení. Jen jedna (!!!) zradila, neměla černou limču. Ovšem bašta vynikající! To jsem si pomlaskávala. I boule za ušima měla. Sic to byla 4. cenová skupina, tedy "nejhorší". Nevím, kdo toto vymyslel, asi někdo, kdo tam nejedl. Pravda, nelze vše dát do jednoho pytle, ale Kašperky, hory zelené, tehdá, co jsem prošlapala a posilnila v tomto kraji, byly hluboce pošpiněny. Jednou jsme šli na hrad Kašperk, jen zrovna byl náš smolný den.
Hrad z technických důvodů zavřen. Když už jsem vyfuněla ten kopec hrbolatý, tož se pokochám. Bylo nás tam tehdá více, jen já, jedna Němka a babička, z které bych byla dvakrát nějak nás ani nelákalo ten hrad obcházet, ovšem ostatní skupina, asi 15 lidiček, ten nápad dostala. Co naplat, naše malá čistě ženská skupinka si roztáhla deku, udělala hačí a hezky pod hradem nechala ostatní, ať si teda poradí a projdou okolo hradu. Nevím, co si mysleli, že dělají. Každý ví, že se staví rozhodně na kopci a ještě musí být nedobytný - tudíž cesta žádná. Jen houšť, kamení a nepropustno. Nám třem dole nic nechybělo, každá z báglu něco vylovila, rozdělila, prostě pohodička. Jen občas se zamávalo na "dobyvatele". Až když došla horní tlupa, pak teprve začalo být veselo. Tedy jim, nám mrazilo. Stačilo vyprávění, kudy se drali, jaká rokle byla pod hradem a hlavně kolik místa na nohu bylo, tak nám už nechutnalo. Tu byla tlupa dobyvatelů a třikrát sulc. Oni ejchuchů, my šmankote. Vše ale dobře dopadlo, až na nějaké oděrky a roztržené gatě se nikomu nic nestalo.
Rozhodlo se, že se všichni půjdeme najíst a oslavit tu událost do hotelu. Naši němečtí spolubojovníci byli ubytovaní v nejlepším hotelu. Nám se moc v tomto oděvu nechtělo, přece jen ...
Hned při vstupu jsme byli rozděleni znaleckým pohledem personálu, kdo kam patří. Nejen, že se nesmělo stolem pohnout, ale ani pro celou skupinku nebyl nalezen prostor, kam by bylo možné nás usadit. Sic teráska byla, ale nám nebyl dovolen vstup. Naše malé osazenstvo 4 lidiček bylo vtěsnáno hned vedle vchodu s dobrým výhledem na plac, což jsem ocenila, jen nějak nechápala, že lid, co vešel až po naší družině, už odchází nakrmen a já nemám ani svoji černou limonádku. Jako bych nebyla. Mohlo se přivolávat číšníka jak chtělo a nic, žádná reakce. Tu začal náš stůl trochu hlasitěji projevovat nelibost, asi se jednomu přece jen zželelo naší malé hladové tlupy a černý havran přišel.
Limonádka nebyla jen džus, ale běda nechat ho chvilku stát! Nějak složka džusová oddělila se od H2O, což se ve 4. cenové skupině nepřihodilo ani jednou. Možná trest, že naše botky spočinuly na koberci, nevím. Ovšem havran už nepřišel, zase nikdo nás neviděl. Tu naši přátelé cizojazyčně hovořící nás chtěli pozvat na další "procházku", bohužel nějak nechápali, že ještě nemáme jídlo, když oni už dávno i do pokoje převléknout se došli! Tu se pán usadil k našemu stolu a sledoval cvrkot. Během 5 minut havran dolítnul a začal brebentit. Dostala jsem jídelníček i já, leč pozdě, má nálada a pocit hladu byl nebezpečně napnut, pohled vražedný.
Utrousila jsem jen jednu větu - tak to máme, sedíme u dveří, z placu dobře viditelní a při čekání na první obsluhu skoro 40 minut donesen mok pochybné jakosti, k tomu jídelní lístek až po usednutí osoby hovořící cizím jazykem a lidé, kteří přišli až po naší skupině, byli dávno obslouženi! Sečteno, podtrženo: NIC NECHCI. A hrdě naše skupinka odešla do nejbližší cukrárny, kde nás obsloužila paní, která si vážila všech zákazníků a vůbec jí nevadilo, co kdo má za šat.
Tak to byl můj druhý a poslední vandr. Já jsem totiž človíček, který když má hlad, musí hned jíst, neb běda tomu, kdo omezuje moji boubelatost. Má tolerance není napínací. Snesu hodně, ale bránění v krmi, to rozhodně ne. Kamarádi to vědí a nikdo si nedovolí zdržovat moji osůbku v době hladu. Jo, jo, to byl tenkrát zážitek k nezaplacení. Jen na otázku, co bylo pak, neznám odpověď, naše malá partička říkala, že v době, co jsem pronášela tuto větu a čmárala cos na papíře, zmíněný číšník nabíral různé barvy, jen jeho přirozená tam nebyla. Možná si myslel, že jsem kontrolor. Nuž co, vše je jednou poprvé. Teď se už směju, ale tehdá jsem měla doopravdy hlad. Doufám, že v dnešní době o takové zážitky nezavadíte, i když.... Kdo ví?
Kašpárek - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz