Opatrně jsem pokrčila kolena a rozjela se. Cítila jsem se docela trapně, protože jsem si své lyžařské dovednosti zkoušela na svahu, kde lyžovaly jen samé děti. A musím přiznat, leckteré dítko na tom bylo s lyžováním líp než já. Sjela jsem párkrát svah a usoudila, že to není až tak těžké a že se se svými kamarádkami vydám na obtížnější sjezdovku. To jsem ale neměla dělat. Rozjela jsem se a nabrala jsem šílenou rychlost. Řítila jsem se ze svahu dolů a začínala jsem se modlit, ať nějak zastavím. Po nějaké době jsem skutečně zastavila, ale ne tak, jak bych si představovala, upadla jsem a udělala několik přemetů.
Po chvíli jsem zjistila, že jsem si zlomila jednu lyži a bohužel nejen lyži, ale asi i kotník. Kamarádky se ke mně sjely, vyděšeně na mě hleděly a ptaly se: „Jsi v pořádku?“ Když ale viděly můj obličej zkroucený bolestí, bylo jim jasné, že v pořádku nejsem. Zkoušela jsem se ještě postavit na vlastní nohy a s podporou svých kamarádek se dostat nahoru do chaty. To se nám ale nepovedlo, za chvíli se však u nás objevil nějaký lyžař a ptal se, co se stalo a jak nám může pomoci.
Byl tak milý a hezký, že jsem málem zapomněla na tu ukrutnou bolest v kotníku. Když mu mé kamarádky vysvětlily, co se stalo, nabídl se, že jim pomůže odnést mě do chaty. Vzal mě do náruče a odnesl. Ách, kdybych nebyla šťastně zadaná, asi bych se do něho dokázala za tu chvíli pořádně zamilovat. V chatě s námi lyžař ještě počkal, než dorazí přivolaná sanitka a odveze mě do nemocnice.
Snad tisíckrát jsem mu děkovala. Od té doby jsem ho – svého zachránce – už neviděla. A co můj kotník? Ten mi celý pořádně otekl a zmodral, naštěstí ale nebyl zlomený. A jestli se ještě někdy postavím na lyže? Asi ano, ale přísahám, že nepřecením své síly.
Emko K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz