Když byly našemu malému chlapečkovi čtyři měsíce, udělala se mu u zadečku červená boulička, která byla den ode dne větší. Třetí den jsme raději vyrazili k paní doktorce a bylo mi jasné, že toto samo nebo za pomoci nějaké mastičky nezmizí.

Paní doktorka se na to podívala, řekla, že je to absces a vypsala nám žádanku na dětskou chirurgii.
Ještě jsem vůbec netušila, co nás čeká a tak jsme celkem v klidu s manželem vyrazili do třicet kilometrů vzdálené nemocnice. Když jsme přišli na řadu, v ordinaci byla velmi mladá a velmi hodná paní doktorka, malého hladila, držela za ručičku a sdělila nám, že mu bouličku budou muset pod narkózou propíchnout. Těžko jsem to ustávala a nakonec jsem i slzu uronila, představa mého plačícího broučka na sále mne děsila.

Když vypisovali potřebné papíry k hospitalizaci, nepříjemná sestra mi sdělila, že malého si tam nechají, ale že s ním nemohu být,  že pro mne nemají místo. Na rovinu jsem řekla, že tedy pojedeme do jiné nemocnice, že tam malého za žádnou cenu nenechám, že mám právo s ním být. Pak sestra někam volala a najednou se místo našlo.

Sestra nás odvedla na pokoj a manžel nám mezitím jel domů pro věci. Sestry byly velice nepříjemné, manžel musel dovézt ještě nějaké papíry a jedna sestra říkala, že jsme je měli mít sebou, řekla jsem jí, že jsme nemohli vědět, že tu budeme muset zůstat, že paní doktorka nám řekla, že to nebude na hospitalizaci. Za chvíli ta sestra přišla znovu a ptala se, zda už manžel dorazil. Když jsem jí řekla, že ne a že bydlíme přes třicet kilometrů daleko, odpověděla mi, že cesta tam a zpět trvá maximálně třicet minut, řekla jsem jí, zda někdy v naší vesnici byla a ještě ke všemu za plného provozu, kdy jezdí všichni z práce, ušklíbla se a bouchla dveřmi. Takové chování na dětském oddělení prostě nebylo normální. Paní, co se mnou byla na pokoji s malou holčičkou, která měla jít na operaci, říkala, že je to opravdu hrozné, že jí sestra nejednou vynadala kvůli hloupostem a že se chtěla nechat převézt do jiné nemocnice, ale nakonec řekla, že to vydrží. Musela jsem nechat malého minimálně tři hodiny vyhladovět a to bylo hrozné, malý byl velký jedlík a mlíčko měl opravdu rád a víc jak tři hodiny nikdy nevydržel, ale teď musel. Celou dobu plakal, byl k neutěšení, já brečela s ním.

Pak si pro něj přišla sestra a plačícího ho vezla na sál, ještě několik minut jsem slyšela, jak pláče. Za chvíli mi ho přivezli, měl v pusince paleček, byl hrozně uplakaný a měl odřené čelíčko, jak mu na nosánek násilím dávali masku s anestezií. Ale měl to za sebou. Do večera spinkal, pořád jsem ho pozorovala a čekala, až se probudí, když otevřel očička, hned jsem ho vzala a za chvíli mu dala napít čaj. Večer už směl mlíčko a ani snad nelze popsat, jak si ho vychutnával, úplně se zalykal, jak rychle polykal, asi myslel, že mu zase dlouho nedám, tak si to vychutnával. Za čtyřicet minut chtěl zas, byl úplně vyhládlý. Druhý den při vizitě nám řekli, že půjdeme domů, že se ranka hojí dobře.

Domů nám dali potřebné věci k převazování a pozvali si nás jen na kontrolu. Byla jsem hrozně šťastná. Doktoři byli hrozně moc hodní, ale sestry by se takto zkrátka chovat neměly, vím, že to není jednoduché povolání a také vím, že všechny sestry nejsou takové, setkala jsem se s mnoha milými a hodnými sestrami, ale přístup těchto mne prostě šokoval. Když tu práci nemají rády, proč ji dělají? Ještě dnes, když o tom s někým mluvím, mi každý říká, že je to hodně dobrá nemocnice, ale sestry v ní opravdu nemají nejlepší chování. Naštěstí se malému ranka rychle zahojila, sice mu zůstala jizvička, ale to nevadí, je na místě, na které mu nikdo nikdy koukat nebude.

Lipsas - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10