To bylo tak. Měli jsme ten den hodně různého zařizování. Nejdřív na pracák, pak k doktorce, vyzvednout fotky, na nákup. Prostě zábava na celé dopoledne a možná i trochu víc. Jako na potvoru se mi ale Gábísek to ráno šprajcnul, že si chce vzít motorku. No, svolila jsem. Už jsme takhle párkrát cestovali. A má to i svoje výhody: na přeplněné zastávce nebo v čekárně si aspoň má kam sednout a nepláče, že ho bolí nožičky.

Takže jsme vyrazili: já, Gábísek, motorka a kočárek s Gábinkou. Takový malý pěší cirkus. Cesta do Ostravy proběhla bez problémů. Nastoupila jsem do autobusu, usadila Gábíska na volné sedadlo, zaparkovala motorku, připarkovala kočár a cvakla lístky. Pohoda, žádný stres.

Dojeli jsme do centra a vystoupili. Na úřadě jsme byli hotoví docela za chvilku. Potřebovala jsem jen nějaké potvrzení. Ani u doktorky se žádné horory nekonaly. V prázdné čekárně jsem odložila děti, pokecala si se sestřičkou, vyzvedla si recept a jelo se. Pro fotky jsme si také došli pěšky. Bylo hezky, tak proč bychom se neprošli. Ještě jsme se cestou stavili na zmrzlinku. Pak jsme vyzvedli fotky a hurá na nákup.

První tramvajka nám ujela, tak jsme asi patnáct minut čekali na tu další. Gábinka si v kočárku zdřímla a s Gábískem jsme počítali všechna červená autíčka, která projedou. To aby se nenudil. Pak jsme konečně nastoupili do tramvajky. A zase se opakoval stejný scénář: Gábísek, motorka, kočár, lístky. Když tu se za mnou ozvalo: „Kontrola jízdenek. Tak to máme cestu bez platného jízdního dokladu.“

Nechápavě jsem se otočila a ukazovala označené lístky. „Ale ty neplatí, označila jste je až teď, já to viděl.“ Odvětila jsem, že jsem je označila hned po nástupu. Jen jsem první musela usadit děti, aby mi nepopadaly. Načež mi revizor odvětil, že lístky se označují IHNED po nástupu do vozu a chtěl po mně občanku.

To už jsem se vzpamatovala ze šoku a prohlásila jsem, že občanku mu tedy rozhodně nedám, že lístky mám platně označené a že rozhodně nepovažuji za správné sbírat děti z podlahy rozjíždějící se tramvajky, zatímco si označuju lístky. Nehledě na to, že nezajištěný kočár a motorka by mohly být nebezpečné ostatním spolucestujícím.

Chvíli na mě koukal a pak se rozkřičel na celou tramvaj, že zavolá policajty a že uvidíme. Já na to, že tedy uvidíme a ať mi dá odznak, že si opíšu jeho číslo a půjdu si stěžovat. No, nebudu vás napínat. Pokutu jsem nakonec nedostala. Pan revizor prostě na další zastávce vystoupil. Ani nikoho dalšího nekontroloval. Asi ve mně viděl snadné prémie, nebo co. Nicméně tato zkušenost mě donutila k tomu, že jsem si zakoupila měsíčník, i když se mi ve skutečnosti moc nevyplatí. Ale aspoň mám klid...