Jak jsme jeli vyřizovat pozůstalost

Tento příběh se stal před více než patnácti lety.
Po smrti maminky mého tatínka bylo nutné vyřídit pozůstalost. Tatínkovo sourozenci se toho zřekli, ať si to táta vyběhá, že má malé děti a peníze potřebuje ze všech nejvíc.

Pozůstalost se musela jet vyřídit do zhruba sto padesát kilometrů vzdáleného města. Byl konec léta a všude rostlo mnoho hub, a tak jsme si řekli, že pojedeme s tatínkem celá rodina. Tatínek nás měl před městem vysadit v lese, a zatímco vše vyřídí, my dostali bandasky a košíky, které jsme měli naplnit borůvkami a houbami. Byli jsme domluveni na určitý čas, že budeme čekat na místě, kde nás vysadil. Tenkrát ještě každý nevlastnil mobilní telefon, a tak záleželo na domluvě.

A tak jsme se s bráchou a mamkou těšili do lesa. Za malou chvilku jsme našli spoustu hub. Pak už jsme to brali spíše jako procházku v nádherném lesíku, ale pořád jsme houby nacházeli, a tak maminka sundala bundu a houby jsme dávali i do ní. Pak jsme našli místečko, kde byly spousty borůvek, chvílemi jsme je jedli, ale snažili jsme se trhat do bandasek. Maminka nás pořád chválila a říkala, jak bude tatínek koukat, kolik hub jsme nasbírali a že nám upeče borůvkový koláč z těch krásných borůvek. Pořád jsme kontrolovali hodinky, abychom byli včas na smluveném místě. Když nám maminka řekla, pomalu jsme šli k místu, kde jsme měli čekat.

Unavení jsme si s koši a bandaskami borůvek sedli do trávy a vyhlíželi naši škodovku. Hodina byla pryč a tatínek nikde. Říkali jsme si, že se určitě mohl zdržet, třeba na úřadě bylo hodně lidí, ale když uběhla další hodina a tatínek nikde nebyl, bylo nám jasné, že se muselo něco stát. Pořád jsme si ale říkali, že se jen zdržel, třeba že ve městě někde bloudí. Po třech hodinách jsme dostali hlad, a protože svačiny jsme si snědli už po cestě v autě, ujídali jsme borůvky a zapíjeli je pomerančovým pitíčkem. Maminka se snažila zachovat chladnou hlavu, ale já na ní viděla, jak moc má o tatínka strach. I já s bráchou jsme měli veliký strach. Aby nás maminka zabavila, vymýšlela různé hry, a tak nám to trošku utíkalo. Po pěti hodinách maminka radostně křičela, že tatínek už jede. Když jsme nastoupili do auta, mamka tátu hned objala. Táta říkal, že se nejprve zdržel na úřadech, a při cestě zpět se před ním stala vážná autonehoda a uvízl v koloně.

Nakonec jsme spokojeně odjížděli domů. Všichni jsme byli hladoví, a tak tatínek navrhl, že si někam zajdeme na jídlo. Zastavil u nejbližší restaurace. Jako dnes vidím, co si kdo dal k jídlu. Já měla smažený sýr s hranolkami, brácha smažená játra s hranolkami, taťka uzené maso s bramborovou kaší a maminka karbanátek s kaší. Po jídle jsme spokojeně odjížděli domů. Po cestě nám tatínek ukazoval různá místa kde byl, co tam dělal, nebo co se na těch místech stalo. Když jsme večer přijížděli k našemu domu, babička byla na zahradě. Když jsme vystoupili z auta, babička se ptala, kde jsme tak dlouho, že nás už několik hodin vyhlíží a měla hrozný strach.

Dodnes na tento výlet vzpomínám a nikdy na něj nezapomenu. A tak si říkám, že v dnešní době díky mobilním telefonům bychom neprožili takový stres, ale ta doba bez mobilů byla také krásná.