Jak mě bujná dětská fantazie málem připravila o vzdělání…

Táhlo mi na sedmý rok a přišel čas, kdy jsem se konečně i já měla stát „VELKOU“ (jako bráška). No ano, správně, byl to čas, kdy jsem měla nastoupit povinnou školní docházku. Byla jsem na to patřičně hrdá. Každá návštěva, pokud chtěla být mnou vpuštěna dál, musela hned ve dveřích nejdřív obdivně ohodnotit můj nejkrásnější vánoční dárek – ŠKOLNÍ AKTOVKU. Strašně, neuvěřitelně, jsem se do školy těšila!!

Až přišel den D, den zápisu do PRVNÍ TŘÍDY. Vůbec jsem nemohla dospat. Od časného rána jsem maminku tahala z postele, dělala jí módní přehlídku, nakrucovala se a předváděla různé účesy, aby mi pomohla vybrat, v čem budu naprosto dokonalá, tzn. VELKÁ!! Po snídani už jsem ji začala popohánět k odchodu, i když jsem věděla, že máme ještě spoustu času. Ale nemohla jsem se zkrátka dočkat. A pak jsme konečně stáli před školou! Fascinovaně jsem hleděla na tu budovu, pro mě JASNOU VSTUPENKU do světa důležitých, před kterou jsem zatím jen s maminkou čekávala na bratra. Konečně! Konečně i já můžu dovnitř! Prošli jsme velkou vstupní halou, pak pokračovali přes obrovskou chodbu a široké schodiště, až jsme došli ke dveřím, na kterých maminka přečetla mé jméno. Hurá!!! Nezapomněli na mě ! Zaklepali jsme, zhluboka jsem se nadechla a hrdě vkročila, s maminkou v závěsu, do třídy.

To byla nádhera! Po stěnách nástěnky s krásnými obrázky, na lavicích tužky, pastelky, sešity a na tabuli nakreslené „cosi“. Já moc dobře věděla, že jsou to písmenka, i když jsem zatím rozeznala jen některá. Před tabulí, u velkého stolu, seděla paní učitelka a usmívala se na mě. Okamžitě jsem se do ní zamilovala! Nejprve jsem jí zazpívala svoji oblíbenou písničku O berušce, povyprávěla jsem o své nové aktovce, a pak mi paní učitelka začala dávat otázky. Ptala se mě, kolik je na tabuli jablíček a jakou mají barvu, jestli jsou kulatá, nebo hranatá, potom na to, kde bydlím a jak se jmenuji, kolik mám sourozenců, i jak se jmenuje maminka. No krásně jsme si povídali. Ale pak to přišlo!!!

„A jakpak se jmenuje tatínek?“ zeptala se paní učitelka.

„Novotný“, odpověděla jsem.

„A křestním jménem?“ ptala se dál.

S pohledem zaraženým do země, jsem po chvilce hlesla: „Nevím“.

„Ty nevíš, jak se jmenuje tatínek?“ pokračovala neústupně paní učitelka.

„Mm-mm“, zakroutila jsem hlavou.

„Ale to já ti nevěřím, myslím, že to určitě víš“, s úsměvem dál vyzvídala.

A to už jsem skoro vykřikla: „Né, já to ale neřeknu“!

„No tak to se nedá nic dělat, třeba mi to řekneš příště“, vzdala to paní učitelka nakonec a pohladila mě po vlasech.

Odcházela jsem s hlavou sklopenou, nešťastná, jistá si tím, že do školy mě určitě nevezmou. Za dveřmi se mě maminka zeptala: „Proč jsi prosím tě nechtěla říct, jak se jmenuje tatínek? Vždyť to přece víš“!?

Podívala jsem se na ni nevěřícně: „No mami - JOSEF? Takový sprostý slovo“?!!?

Dodnes se téhle příhodě doma všichni smějeme . Proč jsem si tenkrát usmyslela, že tatínkovo jméno je sprosté slovo, to nevím. Do dětské hlavičky dospělý nenakoukne, ale je zvláštní, co všechno se tam dokáže urodit. Tatínka jsem vždycky zbožňovala a vlastně zbožňuji stále. … a JOSEFA spolu opravdu každoročně poctivě slavíme .

Na závěr nutno dodat, že do školy mne tenkrát přijali! Takže jsem v září 1975, šťastná a s krásnou aktovkou na zádech hrdě vkročila do své 1. Třídy.

Roryska – čtenářka

Chytrážena.cz

Tento článek také můžete