Čas třídních schůzek ve mně vyvolává třas končetin, bolesti žaludku a nevysvětlitelnou touhu po alkoholu. Z hloubi duše totiž nenávidím třídní schůzky! To potupné naslouchání veškerých prohřešků mých jinak dokonalých dětí!

Ó jak hluboce jsou ti chudáčci nepochopeni! A jak hluboce poníženě a pošlapaně si připadám po třídní schůzce já! A jak dobrý pocit musí zažívat ona paní učitelka, když mi to tam všechno hezky vytřískala a pak si vychutnávala moje rozpaky nebo můj nesouhlas nebo snad i tichý vzdor! S jakým zadostiučením mi líčila, že moje dcera ve druhé třídě neumí šplhat po tyči! Na příští třídní schůzce obě přitvrdily. Dcera i paní učitelka. V hodině tělesné výchovy totiž mé dítě pravidelně navštěvuje WC! A je líná. Kéž by ji paní učitelka měla možnost vidět v době volna, osobně mám o lenosti jiné představy. Avšak s dvojkou z tělocviku jsem se vyrovnala nejsnáze.

Jiné představy mám též o hodnocení výtvarné výchovy, kdy mám mnohdy pocit, že dítě, které velice rádo dosud malovalo, to již tak dlouho činiti nebude. Důvodem zdají se mi býti učitelčiny výpady proti výtvarnému projevu dítěte a neustálé výtky a připomínky vyvrcholivší v taktéž chvalitebnou na vysvědčení, přičemž paní učitelka na můj vkus chválou poněkud šetří.

Nad neustálými připomínkami v sešitech typu „Piš lépe!“ nebo „Zlepši písmo!“ nebo jen „Úprava!“ jsem se již dávno povznesla. Ne každý přece může psát krasopisně. Leč paní učitelka je vytrvalá. Proto mne nesmírně potěšila její zmínka v dceřině školním deníčku: „Lenka se v ČJ zlepšila. Bartoníčková.“ Nemohla jsem na hozenou rukavici reagovat jinak než také písemnou odpovědí: „Mám z toho radost. Suchánková.“ Vědoma si však rčení, že jedna vlaštovka jaro nedělá, neusnula jsem na vavřínech. Nebyl také důvod, neboť po zlepšení se v hodinách českého jazyka a také prvouky (což mne učinilo obzvláště šťastnou, neboť trojka na vysvědčení z tohoto vlastivědného a přírodovědného předmětu v první třídě mne hodně trápila), nastala muka v matematice.
Neumí číst hodiny. No tak neumí, já to vím, a soustavně a trvale se to s ní učím, a na rozdíl od paní učitelky to beru tak, že některé věci některým dětem prostě docházejí později, ale – co je podstatné – dojdou! (P.S.: Asi čtrnáct dnů po třídní schůzce mojí dcerušce opravdu v hlavě blesklo a hodiny ani minuty jí nečiní nijaký problém.) Neumí počítat slovní úlohy. Uznávám, jde to ztuha. Ale snažíme se (já i moje dcera), seč můžeme. Matně si vzpomínám na svoje školní léta. Slovní úlohy byl pro mne mor. Logické myšlení, které mi mělo napomoci vyřešit slovní úlohy, bylo trvale někde u sousedů. A kde teď jsem? I bez slovních úloh… Což ovšem paní učitelce nemůžu ani naznačit…
Hlavním kamenem úrazu, který patrně paní učitelku irituje ze všeho nejvíc, je nepozornost mojí dcery, roztěkanost, nesoustředěnost, malá aktivita, malá snaha, zájem o cokoliv jiného než o výuku.

Mnohdy jsem už měla na jazyku vysvětlení, že moje dcera bohužel (bohudík?) není stroj, který se dá naprogramovat na určitou činnost. Pak jsem si ale v duchu dala pohlavek a řekla si: Drž hubu a krok! A slíbila jsem paní učitelce, že dceři důkladně domluvím. A pak jsem si kdesi přečetla, že o takovém Einsteinovi jeho učitel prohlásil, že je idiot, že Josefu Čapkovi jednou jeden profesor hodil výkres na zem a poté zařval: „Teda Čapku, z tebe malíř nebude!“a Isaac Newton se ve škole nedokázal ani na vteřinu soustředit, a tak ho tam matka přestala posílat. Pravda, byla pak ušetřena třídních schůzek a z dítěte stejně vyrostl génius, ale mne by za tento chabý pokus hrozilo soudní stíhání, takže si raději poslechnu všechny učitelčiny výtky a naložím s nimi dle svého uvážení.
Ale stejně trochu závidím těm šťastlivcům, kteří na třídních schůzkách slýchávají jen samou chválu… Alespoň jednou jedinkrát bych chtěla být na jejich místě.