Už nějakou dobu jsem hrozně toužila po dítěti, ale pořád se nějak neobjevoval ten pravý. Ale jednou jsem šla ráno z diskotéky a vrazil do mě nějaký kluk s mobilem u ucha a šel dál jakoby nic. Dostala jsem od něj hezkou pecku do ramene a v duchu jsem si říkala: "Blbče, vůbec se neomlouvej, vždyť jsi mi jen málem zlomil ruku, tak proč se nad tím pozastavovat...."

S bolestí v rameni jsem se dala na cestu domů a po pár metrech mě kdosi oslovil. Koukla jsem se a hle, byl to ten, co do mě vrazil. Dali jsme se do řeči a hrozně dlouho se procházeli. Od té doby jsme se často scházeli. Od kafíček a romantických večeří jsme se dopracovali až ke společnému bydlení a dokonce sme několikrát mluvili i na téma svatba. Těšilo mě, že se z mé přítomnosti přítel tak těší a chce si mě vzít. A když mi řekl, že by se mnou rád měl dítě, neměla jsem jediný důvod váhat.
Tak jsme to zkusili. Nepovedlo se.

Zkusili jsme to znovu a za pár týdnů se na mém těhotenském testu objevili dva slabé, růžové proužky. Myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale když jsem držela test v rukou, zaplavila mě vlna emocí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to pravda a byla jsem hrozně šťastná, že se to povedlo. Hned jsem se objednala ke gynekologovi na prohlídku, cigarety jsem hodila do koše a láhev červeného vína, kterou jsem doma měla, jsem odnesla kamarádce.
Když jsem viděla svoje miminko poprvé na ultrazvuku, vyhrkly mi slzy z očí. Sice to vypadalo jenom jako semínko z jablka a mělo to pouhých 1,33 cm, ale já jsem i tak byla štěstím bez sebe a hned jsem oznamovala příteli, rodině i kamarádům, že už je to jisté.

První tři měsíce byly krásné. Vůbec jsem netrpěla žádnou nevolností, ani častým nucením na toaletu. Jen jsem začala mít ráda čokoládu, které jsem nikdy před tím nijak zvlášť neholdovala a byla jsem více unavená a potřebovala jsem hodně spát.

I když jsem se nijak zvlášť nepřecpávala, tak šla moje váha závratným tempem nahoru. Za první tři měsíce jsem přibrala 8 kilo. Byla jsem z toho trochu smutná, protože už před tím jsem byla dost při těle a i když jsem si stravu hlídala, přišlo mi, že jsem přibrala až příliš a že ze mě bude na konci těhotenství obrovská koule. Přítel mě ale ujistil, že se mu líbím taková, jaká jsem a teď, když jsem ztloustla, tak dokonce ještě víc, protože podle něj je těhotenství sexy :)

Problémy nastaly na začátku 4. měsíce. Když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že slabě krvácím. Hrozně jsem se lekla a začala jsem panikařit. Okamžitě jsem běžela k doktorovi. Naštěstí miminku nic nebylo, ale já měla v děloze hematom a placenta mi zasahovala do čípku. Musela jsem do nemocnice a tam jsem zůstala týden.

Po návratu z nemocnice jsem měla poručen klidový režim. Nesměla jsem ani moc chodit, dokonce ani dlouho sedět. Bohužel přítel to moc vážně nebral a já jsem si odpočinku moc neužila. Pořád jsme někam jezdili aniž bychom se alespoň nasnídali nebo si vzali sebou nějaké jídlo. Z hladu mi bylo hrozně špatně od žaludku a motala se mi hlava a do toho mě ještě čekali dlouhé výšlapy s přítelem a jeho kamarády. Byla jsem z toho hrozně nešťastná. Ne kvůli sobě, ale kvůli miminku. Až když se mi udělalo strašně špatně a začala jsem znovu krvácet, tak přítel konečně pochopil, že opravdu potřebuji odpočívat a pravidelně jíst.

Jenže péče o mě mu taky dlouho nevydržela. Jakmile krvácení ustalo a mě se vrátila barva do tváří, tak všechno začalo znovu. Marně jsem příteli vysvětlovala, že takhle to nejde a že by místo investicí do aut a motorek měl začít investovat do miminka. Dopadlo to tak, že jsem od něj utekla a byla jsem totálně rozhozená. Honilo se mi hlavou, co jen budu dělat. Jsem těhotná, bez příjmu a sama a na miminko nemám ještě ani dudlík, nemluvě o tom, že nemám co na sebe, protože je mi všechno malé. Naštěstí mám skvělou mamku, která mi nabídla pomoc, ale bohužel žije s chlapem, co mě moc rád nemá a já pro něj byla jen přítěž.

Takže i když jsem nechtěla, rozhodla jsem se vrátit k příteli, který mě už několik dnů prosil, abych se k němu vrátila.

Teď jsem už v sedmém měsíci. Hrozně ráda bych si těhotenství užívala a těšila se na miminko, ale hlavu mám plnou starostí. Už jsem pár týdnů bez práce a tak po mě jde exekutor kvůli dluhu v bance, celý den jsem doma sama, protože přítel je pořád někde s kamarádama (a jak jsem se dozvěděla, tak i s nějakou Martinou....), na práci se vykašlal, protože se mu tam nechce chodit a veškeré peníze investuje pouze do svých koníčků. Nejraději bych se sebrala a někam utekla, abych si mohla alespoň ty poslední týdny užít v klidu a pohodě, jenže nevím kam a za co. Hrozně bych si přála, abych měla důvod být v klidu, protože se bojím, že jestli se budu dál takhle stresovat, tak se mojí malé Sárince něco stane.

Zkoušela jsem si i najít nějakou práci, abych si mohla zaplatit alespoň ten dluh v bance a pak utéct, ale teď mě nikdo nechce zaměstnat ani na zkrácený úvazek.

Období čekání na dítě jsem si opravdu představovala úplně jinak. Těšila jsem se na nakupování těch malinkých věciček a všech těch radostí kolem miminka, ale teď mám jen strach z toho, co bude. Budu mít na miminko všechno? Nebude mu nic? Najdu si včas práci? Nezaklepe mi exekutor na dveře?

Hrozně se těším, až bude malá Sárinka na světě a až ji budu držet v náručí. Jen pro tuhle myšlenku teď dýchám a těším se, že až se mi narodí, tak se mi snad podaří najít si co nejrychleji práci a osamostatnit se....