Povím vám příhodu, která se stala mému příteli. Byl teplý
jarní den a my jsme si vyrazili na procházku do přírody. Měli jsme dobrou
náladu, sluníčko svítilo a příroda kolem nás byla nádherná. Procházeli jsme
lesem kolem potůčku. Bylo velké horko a přítel se chtěl mermomocí ochladit.
Jenže to by v tomto místě znamenalo podlézt dřevěné zábradlí a seběhnou
k potůčku z prudšího kopečka. Jako bych měla nějaké tušení, říkám mu:
„Nechoď tam, počkej, třeba cestou bude lepší místo na osvěžení.“
Ale znáte to.
Komu není rady, tomu není pomoci. Cesta začala postupně více a více stoupat,
místy jsme museli přelézat kameny a trošku to klouzalo, protože předešlý den
pršelo. Došli jsme k nádherné tůňce s menším vodopádem. Ráda fotím, a
tak jsem se přítele nevšímala a vesele jsem si fotila. Ještě jsem stihla
přítele zahlédnout, jak stojí nad vodopádem a najednou šup - přítel nikde.
V té chvíli jsem úplně ztuhla hrůzou, že se mu něco stalo.
Začala jsem na
něho volat a vyběhla jsem kamenitou cestu nahoru za ním a vidím ho, jak se sbírá
z tůňky nad vodopádem se slovy, že je všechno v pořádku, že měl pád
naprosto pod kontrolou. No co na to říci. Chtěl se konečně osvěžit
v potůčku a tady se mu to zdálo jako dobrý nápad. Zhoupl se pod zábradlím.
To ale nevydrželo a prasklo pod ním a on vletěl rovnou do potůčku. Naštěstí se
mu nic nestalo. Stačil nohama zabrzdit před sešupem s vodopádem. Odnesli
to pouze kraťasy a batoh.
No a myslím, že v ten moment byl osvěžený až až. Když se mi ulevilo, že se mu nic nestalo, začala jsem se smát. Kdyby chvilku počkal, tak o kousek dál, bylo hned u cesty krásné jezírko. U něj by se pohodlně osvěžil. Završil to ovšem ještě jednou hláškou, když jsme se stejnou cestou vraceli zpět. U zlomeného zábradlí stála paní a koukala na něho. Přítel se zastavil a začal to místo také pozorovat a prohodil: „Tady se asi s někým zlomilo zábradlí, co? To musela být rána.“ Paní se otočila a řekla: „ Asi máte pravdu. Vypadá to tak.“ No prostě to je celý on.
Aine - čtenářka
ChytráŽena.cz