Jak zamotat hlavu svému muži

Příběh, o kterém chci dnes psát, se stal mým prarodičům, protože by v těchto dnech měla babička sto čtyři  roky, je velmi starý, ale klidně se mohl odehrát v současnosti. 

 

Moje babička Andělka byla velmi skromná, pracovitá, zbožná a především by se obětovala pro všechny lidi, kteří její pomoc potřebovali. Dědeček Emil byl velmi dobrý člověk, společné spolu měli hlavně tu vrozenou snahu pomáhat všem, jinak zřejmě rozdílnější pár snad ani nemohl existovat, prostě velmi vzdělaný člověk, rozený furiant, nesměl chybět u žádné aktivity a taškařice, která se ve vesnici odehrála, jeho velkou láskou bylo amatérské divadlo, sám psal scénáře a pochopitelně v něm hrál, doma moc nepobyl, protože nesměl při ničem chybět.

 

Andělka jeho koníčky tolerovala, ale nic jí neříkaly a tak ho málokdy za nějakou zábavou doprovázela, vždy měla něco na práci, a když již jí vybyla chvíle klidu, raději si v tichosti v koutku četla.

 

Snad právě díky její tolerantnosti a klidné povaze, bylo jejich soužití šťastné a ani jeden neměl důvod si stěžovat.

 

Babička měla o devět let mladší sestru, která byla jejím pravým opakem, vymetla všechny zábavy, velmi atraktivní mladá žena, na rozdíl od babičky byla opravdu bohémka a podle toho taky vypadal její život, pravá italská rodina a s pořádkem to taky nijak nepřeháněla, i když pracovitá byla taky, vždyť dlouhé roky prala a žehlila prádlo pro pana faráře a kostel, pouze ta její zbožnost nebyla nijak okatá, jmenovala se Karla.

 

Jednou se chystalo divadlo a všechno mělo vyvrcholit velkým maškarním bálem, kde se vypravovali všichni, to bylo vymýšlení kostýmů, tehdy žádné půjčovny, zejména v malé dědince nebyly, takže to chtělo kus fantazie a šikovné pracovité ruce.

 

Chystali se všichni, až na Andělku, doma Emil automaticky předpokládal, že s ním nebude chtít jít, a tak se nijak nesnažil, aby manželku přemlouval. Odešel brzy po obědě, musely přece ještě vychytat všechny mouchy v divadelním představení a tehdy snad jedinkrát Andělka zapochybovala, zda o ni stojí nebo je spokojen ve společnosti bez ní.

 

Tady nadešla role pro Karlu, přiběhla si vypůjčit nějaké stuhy, aby jejímu převleku nescházelo nic k dokonalosti.

 

Našla sestru jinou než obvykle, samozřejmě jí hned vyhledala požadované tretky, ale její podivná zamlklost bila do očí.

 

„Ty zase budeš sedět doma sama? To snad nemyslíš vážně, nebude tam dnes večer chybět ani noha!“ „Ale prosím tě, co bych tam dělala? Emil bude stejně poletovat po sále jako motýl a já stejně nemám žádné vhodné oblečení, o ničem jsem neuvažovala.“  „Tak to tedy ne, dnes všem vytřeš zrak, hned jdu domů něco najít a budeš vidět, už vím zač půjdeš.“

 

Karla vystřelila z domu a zanechala zkoprnělou sestru o samotě. Nebyla pryč dlouho, za chvíli se vrátila s hromadou oblečení, které hrály všemi barvami a nedbaje žádných protestů, z Andělky byla tak svůdná cikánka, jakou jen tak snadno vidět nebylo. Nastal jediný problém s obličejem. Karla vše vyřešila po svém, natřela jí ho krémem na boty, zbytek dotvořily divadelní šminky.

 

Večer se nenápadně vmísily mezi rozjařenou společnost, tolik ctitelů si moje babička jistě v životě neužila, nejvíce se kolem ní točil její vlastí muž a marně mámil, kdo je. Užila si to, opravdu ji nikdo nepoznal, a tak se snad prvně v životě odvázala a skvěle se bavila.

 

Těsně před odmaskováním se vypařila. Domů to měla pár kroků, oblečení svinula do rance a vynesla na půdu, ovšem umýt obličej byla hotová katastrofa, citlivá pleť, nezvyklá na žádné malování, si vybrala svou daň a Anděla vypadala hrozně, rudá jako rak a nebylo přípravku, který by pomohl. Co teď?  V noci to ještě šlo, honem do noční košile a předstírat spánek. Emil se vrátil nezvykle brzy, pravděpodobně zklamán, že mu zmizela tanečnice.

 

Ovšem ráno zavolala z postele: „Matko, ty dnes nejdeš do kostela? Nejsi nemocná?“ „Ale ne, jen jsem dnes slíbila, že pomohu řídící s výzdobou školy, děcka budou zítra mít besídku.“

 

Teprve při snídani, kdy nalévala muži kafé zvedl hlavu od knížky a zkoprněl: „Co se ti stalo? Nemám honem sehnat doktora?“ „To nic není, to se časem spraví samo.“ Dlouho nic neříkal, pak se plácl do čela: „Já hlupák, že mi to včera nenapadlo! To tys byla ta maska!“ A začal se smát jako pominutý. „Tak tohle mi nikdy nenapadlo, že se umíš tak dobře bavit!“

 

Od té doby se již nikdy nestalo, aby seděla Andělka stále sama doma, ale nakonec hrála i to divadlo.

 

Někdy je třeba vzít otěže života do vlastních rukou!!!

 

Zdenka 58 – čtenářka

ChytráŽena.cz