Vydal jsem se na cestu zpět domů, ale jen co jsem vyjel z Brna, husté sněžení se změnilo na ledový déšť, který rychle přimrzal a z dálnice se stávala klouzačka a zanedlouho jsem uvízl v koloně aut jako i ostatní a zdálo se mi, že pneumatiky snad pomalu začínají přimrzávat k vozovce. Čekal jsem tam v autě nejméně hodinu a pak jsem si vzpomněl, že je nedaleko motorest s ubytováním a tak jsem se rozhodl, že se zkusím mezerami mezi auty k motorestu nějak dostat.
Vysypal jsem pod kola trochu písku, který vozím v zimě pro jistotu vždy s sebou a auto se pomalu rozjelo. Přál jsem si v tu chvíli, abych s autem nemusel zastavit, jelikož více písku už jsem neměl. Těch posledních sto metrů, které jsem potřeboval ujet a nějak prokličkovat mezerami mezi auty trvalo snad celou věčnost, alespoň tak mi to v tu chvíli připadalo.
Oddechl jsem si až na parkovišti u motorestu a přál si, aby měli volný pokoj, jelikož jsem byl po náročném dni velmi unavený a nejlepší řešení v tu chvíli pro mne bylo se dobře vyspat. Přešel jsem od auta k motorestu jen několik metrů a i během té chvilky jsem vypadal skoro jako sněhulák. Naštěstí pro mne měli ještě volné pokoje a byli tak hodní, že mi připravili i přes pokročilou hodinu prima večeři a čaj na zahřátí.
Další den jsem se probudil velmi brzy, ale až kolem deváté hodiny jsem mohl pokračovat v cestě zpět domů, jelikož skoro celou noc trvalo, než byla dálnice opět sjízdná. Po příjezdu domů jsem byl rád, že tu chumelenici venku už můžu pozorovat pěkně přes okna a z tepla domova. Na silnicích jsem toho už zažil hodně, ale tuto mou lednovou cestu si budu ještě hodně dlouho pamatovat...
josef7777 - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz