Její duch sedával v nohách postele…

Žila, byla jednou jedna dívka. Můžeme jí říkat třeba Karolína. Ta se ve svých šestnácti letech bláznivě zamilovala a ve své mladické nerozvážnosti otěhotněla. Je to už více, jak dvacet let a tenkrát se na podobné situace koukalo přeci jen jinak než dnes.

Karolína se přesto rozhodla miminko si nechat a snad si i představovala šťastnou budoucnost se svým milým. Jenže její mamince se její milý zdál nezodpovědný. No považte, když holku dostane do takové situace a pověst také neměl nejlepší. A proto se rozhodla dceři zařídit život jinak a sehnat ji spolehlivějšího partnera. Nakonec se to semlelo tak, že když se Karolíně narodila malá Lenička, neměla partnera žádného. Bydlela v bytě, který patřil Leniččině prababičce a protloukala se, jak se dalo. Šťastná ale nebyla. Její láska jí velmi chyběla. Když byly malé Lence dva roky, přišel za Karolínou na návštěvu její mladší bráška s maminkou. Karolína byla mrtvá. Rozhodla se k tomu sama a ve vedlejším pokoji po sobě nechala tu maličkou holčičku, která nevěděla nic a na svou babičku se na uvítání vesele usmívala.

A tak Lenka vyrůstala se svou babičkou a dědečkem, kterým říkala mami a tati a její dva strýčkové pro ni byli staršími bratry. Na svou skutečnou maminku si sotva vzpomínala a jak je to vlastně doopravdy s rodinnými vztahy se dozvěděla, až když jí bylo patnáct.

Už z tohohle vyprávění člověka mrazí, ale mohlo by se zdát, že to není konec Karolínina příběhu. Malá Lenka občas přespávala u své prababičky. Ano právě v tom bytě, ve kterém strávila první dva roky svého života. Když se takhle jednou bavila se svou maminkou (babičkou) o tom, jak se jí u babičky spalo, řekla: „Spalo se mi dobře, jen kdyby si mi pořád někdo nesedal na postel a nebudil mě.“  V té době bylo Lence asi šest let. Na rodinou tragédii si nepamatovala. Přesto, ale trvala na tom, že když přespává v tom bytě, někdo v noci usedá do nohou její postele. Ona se ale ničeho nebála, jen ji to rušilo ve spánku. Nakonec přestala k babičce chodit spát.

K bytu se ale váže ještě jedna tajemná historka. Když babička zestárla, občas u ní přebýval jeden z Karolíniných bratrů. Babička jednou upadla a skončila v nemocnici s prasklou kyčlí. Bylo nutné ji operovat. Byla to už opravdu stará paní a jak už to tak u starých lidí bývá, ke zranění se přidali různé komplikace. Babička umírala. Rodina za ní chodila každý den na návštěvu. Babička už toho moc smysluplného neřekla a tak když jednou vykřikovala něco o tom, že jí po bytě chodí cizí lidé a že se tam svítí, nikdo to nebral vážně. Jenže když pak její dcera šla do bytu zalít květiny zjistila, že se v bytě doopravdy svítí. Zašla za svým synem a řekla mu, co babička povídala a on jen překvapeně vyvalil oči a přiznal, že si v době, kdy byla babička v nemocnici, vodil do bytu kamarády.

Já patřím k těm lidem, co nemají víru téměř v nic, kromě lidí samotných. V určitém okamžiku jsem se ale stala okrajovou součástí tohoto příběhu, pozorovatelem, svědkem a musela jsem udělat ve své mysli trochu prostoru pro iracionálno.  (Jsem sice snílek a fantasta, ale fantasii od reality odděluji poměrně bez problémů). Když se po tom z mojí nejlepší kamarádky vyloupla „čarodějnice“ se zvláštními schopnostmi vycítit,  že se jejím blízkým děje něco špatného, musela jsem se smířit s tím, že o lidských schopnostech opravdu nevíme zdaleka všechno … Co se ale týče ducha, který sedával v nohách postele? Nevím, co si myslet. Byla to snad jen přehnaná dětská fantasie? Možná podvědomí malé holčičky, která si přeci jen na maminku matně vzpomínala? Nebo je něco na historkách o duších sebevrahů? Bylo snad pouto mezi matkou a jejím dítětem tak silné, že ačkoli matka nezvládla další žití, se svou dcerou chtěla zůstat v kontaktu?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10