Již nikdy více

Tak jak jsem psala  ve svých předešlých článcích, hodně často jsem v minulosti navštěvovala Slovensko a doufám, že ještě budu.

V předešlém roce v létě však švagrová s manželem a dcerou i s manželem zavítali k nám. Švagrové dcera měla po svatbě, na které jsem bohužel z pracovních důvodů nebyla, a to mě mrzelo, a proto dělali nejdříve zastávku v Praze a až na druhý den dorazili k nám, respektive do Karlových Varů, kde jsme v tom čase byli my.

Takže jsem se připravovala na návštěvu 4 lidí a vše jsem i tak nakoupila a uvařila. Došli v pátek - a mladý, že přijedou v sobotu, že se zastavili v  Praze.
V pátek jsme si pěkně poseděli a popovídali. Nevěděli jsme přesně, kdy přijedou, tak jsme v sobotu brzy ráno vyrazili do Varů. Byli jsme tam, ještě nebylo ani 8 hodin ráno, a ještě ani úklidová četa nestihla vše po noci uklidit.

Auto jsme zaparkovali na začátku lázeňské zóny u autobusového nádraží. Den byl slunečný, prostě nádhera. Začali jsme korzovat pomalu, ale neustále jsme čekali, kdy dorazí mladý pár. Asi v 10 hod konečně zavolali, že již jsou vzhůru, no ještě v Praze.

Bylo nadevše jasné, že dopoledne nedorazí. Nám však to moc nevadilo, chodili jsme po nádherných místech, dávali si dobrou zmrzlinu a dorazili až na Poštovní Dvůr.
Pak jsme museli otočit a přejít opět celou lázeňskou zónou a dojít až k autobusovému nádraží. Konečně asi ve 13.30 hod. dojeli i mladý k nám.
A začala opět prohlídka lázní. Teoreticky jsme šli opět skoro stejnou trasou.
Fotografovalo se i natahalo video, no prostě opět se obdivovaly krásy Karlových Varů.

I z pramenu se opět pilo, to prosím neškodí, ale dokonce léčí. To vše se odehrálo u pramene Vřídlo - teda v bývalé Gagarinově kolonádě.  Ani přesně nevím, kdy  manžel, jako že mně chtěl trocha pomoct - a sebral mně mou kabelku. Takže já jsem byla bez své kabelky a mohla se více věnovat obchodům. Sice měl foťák a fotil, ale kabelku si zavěsil na rámě, a tak jsme chodili. Viděla jsem, jak ji nese...

Na nové kolonádě bylo lidí plno, hlavně byli slyšet hodně rusky mluvící, ale i německy a prostě plno. I trocha jsme seděli a opět pili léčivé prameny.
Z kolonády jsme vyrazili směrem k Puupu…, měli jsme namířeno k zástavce lanové dráhy na Dianu. Samozřejmě se fotilo u Švejka i se Švejkem a všichni společně.

Už jsme byli skoro u lanovky; bylo tam však ještě jedno z mnoha zlatnictví a mně se zalíbil jeden prstýnek se zeleným kamenem. Byli jsme vevnitř se švagrovou a ta mě ještě pobízela, abych si ho koupila, a já se rozhodla, že si ho koupím. Vyšla jsem ven a manželovi říkám: dej mně kabelku, koupím si prstýnek. Manžel zezelenal, kabelku totiž neměl - někde ji nechal…! A bylo tam skoro vše… - peníze, doklady, klíče od bytu.
No myslela jsem, že ho zabiji, ale v duchu jsem i sobě nadávala, proč jsem mu to svěřila!  

Mladý Rado začal utíkat nazpět cestou, kudy jsme šli a hledat moji kabelku…,já s Mirianou za ním…, on ani přesně nevěděl, jak moje kabela vypadá. Manžel se švagrem zůstali a nevěděli, co mají dělat. Z kolonády k Puupu je hodně daleko a určitě to bylo více jak ¾ hodiny.
Rado doběhl až na Novou kolonádu, kde jsme seděli, a nějakou kabelku tam uviděl.

Seděla tam skupina ruských žen, které tam seděly, i když jsme tam byli my. On jim po rusky řekl, že kabelka je naše a ony: že jo!!! Nevěděl, zda je moje, já jsem už byla skoro u kolonády a on jde samozřejmě s mou kabelou.
Myslím, že dál nemusím vyprávět, ale  ,,již nikdy více nedám svou kabelku nikomu, aby mně ji nesl”, a už vůbec ne svému manželovi…