Kam jedeme, tati?

Název knihy: Kam jedeme, tati?
Autor: Jean-Louis Fournier
Nakladatelství: Computer Press
Termín vydání: únor 2010
Brožovaná vazba
Počet stran: 112 str.
Formát: 135 mm x 205 mm
Cena: 144 Kč

Autor Jean-Louis Fournier napsal s nadhledem a cynickým humorem hořký příběh svých dvou těžce tělesně i duševně postižených synů. Vzpomínky a příhody, často popisované jen na několika řádcích a vždy s brilantní pointou, téměř vždy zamrazí v zádech. Kniha byla oceněna v roce 2008 cenou Prix Femina, porotou složenou výhradně z žen, ale její příběh dojme každého, kdo má vlastní děti nebo zkušenosti s handikepovanými.

Slova autora:

Milý Mathieu,
Milý Thomasi,

když jste byli malí, býval jsem o Vánocích někdy v pokušení darovat vám nějakou knížku, třeba Tintina. Mohli bychom si o ní potom společně povídat. Tintina znám dobře, všechny jeho příběhy jsem několikrát četl. Ale nikdy jsem to neudělal, bylo to zbytečné, neuměli jste číst. Nikdy se to ani nenaučíte. Vašimi vánočními dárky zůstanou už navždycky jen kostičky nebo autíčka…

Teď, když Mathieu odešel hledat svůj balon někam, kde mu ho už nemůžeme pomoct najít, teď, když Thomas, který na Zemi zůstal, má hlavu čím dál tím víc v oblacích, vám chci přece jen jednu knihu věnovat. Knihu, kterou jsem napsal pro vás. Aby se na vás nezapomnělo, abyste nebyli jen fotkou na průkazu ZTP.

Ukázka z knihy:

Včera jsme jeli do kláštera v Abbeville ukázat Mathieuho tetě Madeleine, která je řeholnicí u Karmelitánek. Přijala nás v hovorně, maličké místnosti vybílené vápnem. Vzadu ve zdi byl vchod zakrytý těžkým závěsem. Ne červeným jako v loutkovém divadle Kašpárek, ale černým. Zpoza závěsu jsme zaslechli pozdrav: „Dobrý den, mé děti.“ Byla to teta Madeleine. Žije v uzavřeném klášteře, nemá tedy právo se s námi vidět. Chvíli jsme se s ní bavili, pak chtěla vidět Mathieuho. Požádala nás, jestli bychom mohli košík s ním nechat před vchodem a otočit se zády. Jeptišky totiž mohou vidět jen malé děti, velké ne. Nato zavolala ostatní řeholnice, aby s ní mohly obdivovat
jejího malého synovce. Zaslechli jsme šustot šatů, hihňání a smích,
pak bylo slyšet, jak se odhrnul závěs. Poté se nad božským děťátkem
ozval sbor pochvalných hlasů, ťuťu ňuňu a šišli mišli. „Jak je roztomiloučký!
Podívejte se, Matko, jak se na nás usmívá, jako andílek, jako Ježíšek!“ Ještěže neřekly, jak vypadá chytře a vyspěle. Pro jeptišky jsou děti především stvořeními milostivého Boha, jsou tedy dokonalé. Vše, co Bůh dělá, je dokonalé. Nechtějí vidět nedostatky. Navíc je to synovec Matky představené. Na okamžik jsem měl chuť se obrátit a říct jim, že to nemusí přehánět.

Ale odpustil jsem si to a dobře jsem udělal. Aspoň pro jednou o sobě Mathieu slyšel slova chvály…

Nikdy nezapomenu na prvního doktora, který měl odvahu náms konečnou platností oznámit, že Mathieu není normální. Byl jím profesor Fontaine z Lille. Řekl nám, že si nemáme dělat iluze. Mathieu je opožděný, vždycky bude opožděný a nedá se s tím prostě nic dělat. Je postižený, tělesně i mentálně.
Tu noc jsme moc dobře nespali. Vzpomínám si, že mi zdály hrozné
sny. Až do té chvíle zněly diagnózy dost neurčitě. Mathieu byl opožděný,
ale řekli nám, že je to jen tělesné postižení, že mentálně je v pořádku.
Hodně rodičů a přátel se nás pokoušelo, často neobratně, nějak
utěšovat. Pokaždé, když ho viděli, tvářili se překvapeně nad tím, jaké
dělá pokroky. Vzpomínám si, jak jsem jim jednoho dne řekl, že mě
překvapuje, jaké pokroky nedělá. Srovnával jsem s dětmi ostatních.
Mathieu byl jako hadrová panenka. Nedokázal udržet hlavu
zpříma, jako by měl krk z gumy. Zatímco ostatní děti se natahovaly
a drze se dožadovaly jídla, on jenom ležel. Nikdy neměl hlad, bylo
potřeba andělské trpělivosti, aby ho člověk nakrmil, a on pak nakonec
svého anděla nezřídka pozvracel.

Pokud je narozené dítě zázrakem, pak postižené dítě je zázrakem
přírody. Chudák Mathieu špatně viděl, měl křehké kosti, zkroucená chodidla,
na zádech se mu brzo udělal hrb, měl rozježené vlasy, vypadal
ošklivě, ale hlavně smutně. Bylo těžké ho rozesmát, jako kolovrátek
monotónně opakoval: „Olala, Mathieu… Olala, Mathieu…“ Někdy
začal usedavě plakat, jako by hrozně trpěl tím, že nám nemůže nic
říct. Vždycky jsme měli pocit, že si svůj stav uvědomuje. Musel si
říkat: „Kdybych to věděl, radši bych se byl nenarodil.“
Byli bychom ho rádi bránili proti osudu, který na něj dopadl. Ale
nejhorší bylo, že jsme nemohli dělat nic. Nemohli jsme ho ani utěšit,
říct mu, že ho máme rádi takového, jaký je, protože nám sdělili, že
neslyší. Když myslím na to, že jsem stvořitelem jeho života, jeho útrpného
života tady na Zemi, že jsem to já, komu se narodil, mám chuť ho
poprosit o odpuštění.

Podle čeho poznáte nenormální dítě? Nemá jasné rysy, vypadá neforemně.
Jako by se na něj člověk díval skrz matné sklo. Až na to, že tam žádné sklo není. A to dítě jasné rysy nikdy mít nebude.

Nenormální dítě nemá moc veselý život. Už od samého začátku
to s ním jde z kopce. Když poprvé otevře oči, uvidí nad kolébkou dva zhrozené obličeje. Otce a matku. Oba zrovna přemýšlí: „Tohle se narodilo nám?“ Nevypadají moc hrdě. Někdy se začnou hádat, svádějí vinu jeden na druhého. Z rodokmenů vyšťourají nějakého pradědečka nebo prastrýčka alkoholika. Někdy se rozejdou.

Zdroj: Computer Press

Vendi V.
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout