Kamarád na taneční zábavě

Při úklidu jsem zabloudila do alba svého mládí. Je to už více jak 40 let. Tehdy, byla jsem ještě malá holčina, a měla jsem kamaráda už ze školky. Báječný kluk. Každou svačinu jsem byla jeho nejmilejší přítel. Moje babička o jeho "lásce" k mojí svačině věděla, proto jsem dostávala později větší. Pocházel ze šesti dětí, kde nebylo zrovna moc peněz.

Však kolikrát spal u naší rodiny, když ho bráška nevyzvedl ze školky. To pak večer přicházela jeho maminka, aby Pavlíka odvedla domů. Málokdy ovšem uspěla. Pracovala na odpolední a klučík už večer ve 23 hodin tvrdě spal. Proto, když na to došlo, byla si jistá, že opět spí u naší rodinky. Byl to hodný kluk, takový rozumbrada.

Jednou naše třída odjela do školy v přírodě. Tehdá se jezdilo na 3 týdny. Bylo krásně, podzim jako malovaný a v Lenoře na Šumavě, kde jsme dočasně pobývali, byly všude na okolí louky, pole a hlavně - válečné kryty. Pro nás, městské děti, úplný ráj. Pravda, dovnitř se nesmělo, ale nahoru na střechu ano, vždyť to byl jen kopeček.

Čas běžel a paní učitelka nám dovolila taneční zábavu na rozloučenou. Ono se řekne zábava, ale kdo v devíti uměl tancovat? Naše paní učitelka vše vyřešila a místo bojovek na krytech nás učila základy polky, valčíku a hlavně mazurky. Ne, hudba nebyla, ale stačilo zpívat písničky a problém byl vyřešen. Jen kolemjdoucí se usmívali, když viděli drobotinu, jak se snaží vstoupit do tajů tance. Jednou přišel starý pán a začal nám dělat doprovod na harmoniku. To vám byla sranda! Tedy legrace... Já pochopitelně tancovala jen s Pavlíkem, ono to tak nějak bylo i dáno. Sic paní učitelka nařídila změnu partnera, ale pak se hned vrátilo vše jak bylo dříve.

Jednou po večeři přišel Pavlík za mnou. Byl celý roztěkaný, nesmělý, prostě jiný. Dostala jsem básničku  a začala číst. Měla krásný úvod: "Jsi jako růže, to poupátko růžové...", bohužel víc si už nepamatuji. Byla jsem šťastná, ovšem jen do chvíle, než vyslovil své přání. Večer, v den D, když byla zábava v plném proudu a já opět tancovala s Pavlíkem, přišla pánská volenka. Nepletete se, naše paní učitelka v zájmu rovnocennosti vyhlásila nejen dámskou, ale i pánskou volenku. Toto byl slavnostní taneček, mazurka. Tu si Pavlík vykračoval k dívčině copaté, v bílém roláčku a modrých tepláčkách. Celý rudý se uklonil a požádal o tanec. Tančil krásně a lehce, celá třída koukala. Po tanci odvedl dívčinu ke stolu a předal jí psaníčko. Ano, tu básničku, co tak krásně začínala.

Večer byl ukončen a každý se odebral do svého pokoje, zde odložil tepláky, modré či vínové, roláček či košili, a převlékl se do pyžama. Já na pokoji byla se svojí kamarádkou Jarkou. Celá zářila, důvod byl jasný. To ona dostala básničku, kterou jsem četla. To ona byla vyzvána k čestnému tanci. To ona byla dětskou láskou Pavlíka. No a já? Já byla přece nejlepší kamarádka, která se rozdělí o svačinu, pofouká bebíčko či pomůže v nesnázích. Musím říct, jsem to já, kdo vyhrál Pavlíkovu důvěru, neb i teď, po více jak 40 letech jsme kamarádi. A hlavně, pokaždé řekne svoji básničku kdykoliv cítí, že jsem smutná. A hned je na světě líp!

Víte, nepotkáváme se už tak často jako dřív, ale vždy máme alespoň chvilku času si popovídat a co je nejdůležitější, je to pořád on, ten malý kluk, co mi ujídal svačinu, vzal mě do svého týmu při fotbalu a koho chránil při každé příležitosti. A tak jsem já vyhrála přátelství, a Jarka? Láska jim nevydržela dlouho, to víte, dětské lásky. Ještě několikrát se zamiloval, než si našel svou ženu. A víte, co je nejlepší? Shodou okolností jsme nějaký čas bydleli v jedné ulici jen pár vchodů od sebe. Teď už je dávno rozvedený, stal se dědečkem, a když se sejdeme na školním srazu, smějeme se při vzpomínkách na Lenoru. Jo jo, čas běží dál.