Kamarádka

Již od dětství mám jednu velice dobrou kamarádku Renatu. Renatě jsem vždy mohla všechno říci, nikdy nic neřekla jako ostatní, vždycky vše zůstalo jen mezi námi. Užily jsme si spolu spoustu legrace a krásných chvil, na které nikdy nezapomenu. Jako holky jsme u sebe spávaly, jednou já u ní, podruhé ona u mě. Dokonce jsme spolu chodily na stejnou střední školu. Spolu jsme zažívaly první lásky i zklamání.

Renata mi v mnoha věcech pomohla a myslím, že i já jí.
Na podzim v maturitním ročníku mi volala, jestli může přijet, v tu dobu jsem už bydlela s mým přítelem, který zrovna nebyl doma, řekla jsem jí, ať přijede a nemohla jsem se dočkat, jak si popovídáme a uděláme si pěkný večer. Když jsem Renatě se smíchem otevírala, stála mezi dveřmi a když mě viděla, rozbrečela se, jen jsem ji objala a ptala se, co se jí stalo, chvíli trvalo, než se uklidnila a řekla, že má zničený život, nechápala jsem, ale po chvíli řekla, že je těhotná.

Úplně jsem se zarazila a nevěděla, co jí na to mám říct, Renata jen brečela, co prý řekne doma, jak dodělá školu s břichem, že si chtěla ještě něco užít, že na dítě není připravená. Já jsem vůbec nevěděla, jak na to reagovat, tak jsem ji jen objala. Když se Renata uklidnila, ptala jsem se jí, co na to Jirka, její přítel, ten o tom samozřejmě ještě nevěděl. Řekla jsem jí, co bych dělala já, sice by to bylo těžké, ale dítě bych si nechala a snažila bych se dokončit školu i s břichem, abych to měla za sebou a mohla se jen věnovat miminku. Renata mi s pláčem odpověděla, že to miminko právě nechce. Do večera jsme si povídaly a když se Renata trochu uklidnila, odjela domů. Po několika dnech přemýšlení a sdělení této noviny Jirkovi se Renata rozhodla, že si dítě nechá. Když viděla první fotky z ultrazvuku a začala se poohlížet po těch mini oblečcích, začala se dokonce těšit.

Hrozně to utíkalo a Renata byla už v šestém měsíci těhotenství, už věděla, že čeká chlapečka a moc se na něj těšila, termín porodu měla v červenci a tak doufala, že zvládne dokončit školu a udělat maturitu. Sice už to byla jiná Renata, ale já ji jen obdivovala, jak vše skvěle zvládá, školu, těhotenství a ještě domácnost, ve které společně žila se svým přítelem. Jednou ve škole jsme seděly vedle sebe, Renata měla krátké tričko a nešlo si nevšimnout modřin, které byly při natažení ruky vidět pod rukávem. Bylo mi to hloupé, ale zeptala jsem se jí, co to má, když vyrhnula rukáv, úplně jsem se zhrozila, ruku měla modro-fialovou, samozřejmě, že řekla, že se praštila. Až po čase se přiznala, že ji její přítel bije. Nemohla jsem tomu uvěřit, on, takový hodný kluk, tak ji přemlouval, ať si miminko nechá, prostě to byl šok. Když se to dozvěděla Renatina maminka, okamžitě k nim přijela a donutila ji odjet s ní k nim domů. Renata se od té doby změnila a to nejen kvůli rostoucímu bříšku, ale kvůli tomu, co zažívala. Už nebyla tak veselá a často byla zamyšlená.
Školu Renata zdárně dokončila a maturitní zkoušky také zvládla. Bydlela u rodičů a těšila se na miminko. Koncem července se jí narodil krásný zdravý chlapeček jménem Martínek. S Renatou jsem se již tak často nevídala, protože se odstěhovala, já měla práci a neměla jsem moc času. Ale občas jsme se navštěvovaly. Když Martínkovi byly tři roky, oznámila mi Renata, že má přítele. Moc jsem jí ho přála, Renata vypadala šťastně. Po roce se vzali a já šla Renatě za svědka. Renata se s novým manželem přestěhovala k nám do města a já byla ráda. Její manžel Jára byl moc pěkný a hlavně hodný a starostlivý muž. Vše jim vycházelo. Jejich vztah byl ideální.

Před několika týdny jsem se ale dozvěděla, že jejich manželství zas tak ideální není. Viděla jsem Járu s cizí ženou. Nevěděla jsem, co mám dělat a zda to mám Renatě říci, ale nakonec jsem usoudila, že jí to prostě říci nemohu. Navíc Renata s Járou čekala miminko a byla ve třetím měsíci těhotenství. Je to pár dnů, co ke mně Renata přišla s pláčem, že ji Jára podvádí. Řekla jsem jí, že jsem ho viděla, ale připadalo mi nevhodné jí to říkat. Renata se hrozně naštvala, ale já to myslela dobře. Ano, asi jsem jí to říci měla, ale co by se na tom všem změnilo? Pomohla bych jí tím nějak? Myslím, že ne. Renata se mnou nyní nemluví, když se potkáme, jen se pozdravíme a obě jdeme dál. Renatě roste bříško a já ani nevím, co čeká. Je mi moc líto, že takto skončilo naše letité přátelství.

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10