Každé období je něčím krásné

Koncem května mám narozeniny. Rok co rok si čím dál víc uvědomuji, že stárnu a že všechno tak moc utíká. Vždy koncem května mne přepadne trochu nostalgie a smutek z každého roku navíc. Dříve to tak neutíkalo, ale od té doby co se nám narodil syn, vše běží mílovými kroky. Jako by to bylo včera co jsme s rodiči poprvé jeli do mé nové školy a ono je to už devět let.

Na dětství mám velice pěkné vzpomínky. Prožila jsem ho na malé vesničce v rodinném domku s velkou zahradou, kde jsme bydlely ještě s babičkou, dědou a prababičkou, která v mých osmi letech zemřela. Vztahy v mé rodině byli velmi pěkné, nikdy se nikdo nějak moc nehádal, sice se občas našli nějaké neshody, ale to je myslím normální. V létě jsme se s rodiči jezdily koupat do nedalekého rybníku, vždycky tam bylo plno, bylo to tam krásné, čisťounká voda, upravené břehy. Tento rybník byl široko daleko známý a v létě tam bylo vždy k prasknutí. Když byl táta v práci, mamka uvařila, vzala nám jídlo do kastrůlků a jeli jsme se na kolech koupat. Večer jsme celá rodina opékaly buřty. My děti pobíhaly po zahradě a hrály jsme si. Často jsme s mým starším bratrem a sestřenicí, která k nám na letní prázdniny jezdila, spávaly ve stanu, to bylo vážně super. Jako dítě jsem léto a letní prázdniny milovala. Všechno rychle uteklo a mě bylo čtrnáct let. Začala jsem si barvit vlasy, líčit se a taky se mi začínaly líbit kluci. Nemohla jsem se dočkat až mi bude patnáct dostanu občanský průkaz a nastoupím na střední školu, kterou jsem si sama vybrala. Na střední školu jsem šla společně s mou nejlepší kamarádkou. První dny ve škole byli něco nového, krásného...

Poznala jsem nové lidi, nové kamarádky. Nikdy nezapomenu na první dny na střední škole, jak my jsme se s holkami nasmály. S mojí nejlepší kamarádkou jsme o víkendech chodily na diskotéky, nebo na jiné různé akce. Spolu jsme zažily opravdu spoustu krásných chvil. První lásku jsem potkala když mi bylo patnáct let, ten kluk se mi hrozně moc líbil, ale dlouho to nevydrželo, krátce po tom co jsem mu dala, to nejcennější co jsem měla, se na mě vykašlal. Rozchod bolel, ale za čas to přešlo a přišli jiní kluci. Na škole jsem měla nejraději praxi, která mě opravdu bavila. Sice jsem si říkala, že toto řemeslo nikdy dělat nebudu, ale že jinak se mi bude do života hodit a měla jsem to moc ráda. Školní léta byla velice krásné období a moc ráda na ně vzpomínám, na holky, které bych dneska nejspíš ani nepoznám, na paní učitelky a mistrové a vůbec na to vše.

Když mi bylo sedmnáct let, poznala jsem někoho, do koho jsem se hrozně moc zamilovala, nějaký čas jsem tento vztah před rodiči tajila, protože on byl o deset let starší a bylo mi jasné, že to by se nikomu z rodiny nelíbilo, a tak jsem se nemohla dočkat až mi bude osmnáct let a já si budu moci konečně dělat co chci a říci, že někoho mám. Byl to člověk, s kterým jsem si rozuměla jako s nikým jiným, hrozně jsem ho milovala a zažívala s ním ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Byl na mě moc hodný zkrátka jsem nikdy nic takového nepoznala a náš vztah přerostl ve vážnou známost, takže tajit ho před rodiči do mých osmnácti let jsem tedy nehodlala. Když jsem to doma řekla, že někoho mám, že je to vážné, a že je o deset let starší, tak mi mamka začala říkat, že je to o dost, že je na mě starej, že si nejspíš užil a kdo ví, zda nemá někde dítě a teď si chce užít s mladou holkou. No chvíli trvalo, než pochopila, že se prostě nevzdám, a že ho moc miluji, a že on je vlastně hodný a dobrý člověk a také mě moc miluje. Krátce po mých osmnáctinách jsem se k němu odstěhovala, což rodiče nejdřív nechtěly dovolit, ale nakonec souhlasily. Já ještě neměla dodělanou školu a tak měli strach, abych ji vůbec dokončila, ale to se ve mě pletly, každý den jsem se učila víc, než kdy jindy a dokonce se mi velice zlepšil prospěch asi proto, abych se mému miláčkovi líbila ještě víc. Společné bydlení s mou láskou bylo krásné, pocit, který jsem měla když jsme spolu usínaly, povídaly si po večerech ani nejde popsat, zažívala jsem ty nejkrásnější chvíle. Po roce vztahu jsem pod stromečkem našla zásnubní prstýnek, který mi úplně vyrazil dech. První vánoce bez rodičů byli zpočátku smutné, sice jsme na Štědrý den byli u našich, ale odpoledne jsme jeli domů a já se nemohla dočkat jak budu trávit první Vánoce s mým miláčkem u krásného stromečku, který jsme si spolu koupily a ozdobily. Ale večer když jsme se šli před večeří koupat mě přepadl nějaký smutek, že nebudu s rodiči a trošku jsem si i pobrečela, ale naštěstí mě to za chvíli přešlo. Nakonec to byli jedny z nejkrásnějších Vánoc v mém životě. O několik měsíců později jsem úspěšně složila maturitní zkoušky a říkala si, že mám školu konečně za sebou, radovala jsem se že už tam nikdy nemusím a konečně jsem dospělá. Pak jsem ale poznala, že být dospělá není zas až tak jednoduché, a že najít práci a uživit se s ní, je velice těžké. Nějaký čas jsem byla doma, protože práce opravdu nebyla. Jednou jsem šla na úřad práce a paní mi řekla, že mě pošle někam do skladu žehlit prádlo, to jsem odmítla s tím, že jsem se čtyři roky neučila jen proto, abych někde žehlila prádlo, paní byla opravdu nepříjemná, dělala jako kdybych se chtěla flákat doma, přitom jsem si práci opravdu hledala a na úřadu práce jsem byla krátkou chvíli, po odmítnutí této práce jsem si udělala živnostenský list a rozhodla se, že se budu živit sama. Začátky nebyli jednoduché a nebýt mého přítele, který už několik let sám podnikal, asi bych to nezvládla, ale nakonec jsem to zvládla a i když jsem studovala s tím, že tento obor nikdy dělat nebudu, nakonec jsem v tomto oboru začala podnikat a velice mne to bavilo.
Pak jsme začali plánovat svatbu a já se nemohla dočkat, až budu vdaná paní.

Přípravy svatby byli nádherné, oba jsme se nemohli dočkat svatebního dne a dodnes nezapomenu na miláčkův výraz, když mi navlékal prstýnek, na jeho něžný úsměv a na tu krásnou svatební noc. Když se podívám na fotografii, kterou máme zavěšenou v obývacím pokoji, vše se mi vždy vrátí.
Najednou jsem byla dospělá vdaná paní, to co jsem si vždy přála se mi splnilo. Sice byli chvíle, kdy mi nebylo zrovna do zpěvu, byli problémy, které jsem musela řešit a staly se události, které byli opravdu strašné. Bohužel jsou to věci, které se nevyhnou nikomu z nás a překonat je není lehké, v takových chvílích pomůže jen a jen čas...
Po několika letech manželství jsem zjistila, že čekáme miminko. Přišlo další krásné období, nikdy jsem nevěřila, že je to opravdu tak nádherné. Každá z nás, která je už maminkou nebo miminko teprve čeká jistě ví, jaký je to pocit když vám v bříšku roste ten malý človíček, který se víc a víc hlásí k světu. Moc jsme se na miminko těšily a vše pro něj připravovali. Když se nám náš chlapeček narodil, byli jsme v sedmém nebi. Náš vztah s manželem se sice trochu změnil, ale to je normální. Důležité je, že nepřestal být krásný a důvěrný. Teď když náš brouček už chodí, si uvědomuji, že to hrozně rychle uteklo. Tak jsem se těšila na miminko a až budu vozit kočárek a on už je to malý klučík, který kočárek skoro nepotřebuje. Moc našeho syna milujeme a jsme opravdu šťastní, že ho máme. Je s ním opravdu sranda a s dítětem je život takový jiný, sice s jeho narozením přišlo spoustu starostí, ale jak se říká "Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti" .

S manželem občas někam vyrazíme, mezi přátele, občas na nějakou oslavu. Naši nám vždy malého hlídají a já sama s manželem občas vzpomínám na ty naše začátky. Naposledy když jsme se jeli bavit, celou cestu autem na mne manžel koukal, ptala jsem se ho, co je a on odpověděl, že nic jen, že mě moc miluje a je šťastný, že se mnou může být... Hrozně mě to dojalo a zároveň potěšilo. Sice často vzpomínám na mé dětství, školní léta, na začátek našeho vztahu. To vše bylo hrozně moc krásné a já vím, že každé období je něčím nádherné a stojí za to. Sice nás v životě potkávají věci, kterým se nelze vyhnout, a které jsou velice smutné, ale bohužel jim nelze zabránit. Proto si myslím, že člověk by si měl užívat a lidé by se neměli hádat a ubližovat si, vždyť nikdo nikdy nemůže vědět, co se přihodí. I když často vzpomínám, tak vím, že staré časy se už nevrátí, že buřty co jsme tenkrát opékaly, se v dnešní době nedají jíst, že rybník na který jsme se s rodiči chodily koupat, je dnes špinavý, a tak zarostlý, že se k němu jde stěží dostat, zkrátka vše je jiné, ale já se snažím žít tím, co je právě teď.
Když jsem studovala, nemohla jsem se dočkat, až budu dospělá a budu se starat sama o sebe, teď zase vzpomínám na to, kdy jediná moje starost byla, abych byla do školy dobře nalíčená, oblečená a co podnikneme o víkendu. Dnes jsou mé starosti a hodnoty jiné. Hlavně abychom byli všichni zdraví, to je to nejdůležitější, abychom se měli rádi a bylo nám dobře, a také abychom měli dost práce, bez které to nejde, a kterou je tak složité v dnešní době najít.