Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?

Název knihy: Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové?
Autorka: Zdena Šírová
Nakladatelství: XYZ
Datum vydání: 9.10. 2013
Vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Rozměry: 145 x 205 mm
Počet stran: 304 stran + 16 stran příloha
Cena: 269 Kč

Jiřina Jirásková, známá česká herečka, se bezpochyby nesmazatelně zapsala do dějin českého divadla i filmu. Kdo by si nepamatoval divácky oblíbené filmy jako například Sestřičky, Fany či úspěšnou sérii Slunce, seno…

Autorce knihy Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové, Zdeně Šírové, se zcela nečekaně naskytla možnost, aby s touto výjimečnou ženou strávila několik měsíců před její smrtí. Stala se tak jednou z jejích nejbližších důvěrnic. Společně s autorkou tedy můžeme nahlédnout do soukromí slavné herečky a poznat ji i mimo divadelní prkna, která znamenají svět.

Ukázka z knihy Kdo se bojí
Jiřiny Jiráskové?:

Byl teplý letní den roku 2008. Po probuzení si jako vždy zapíná internet, aby zjistil nejčerstvější novinky. Hlavní událostí dne je nepříjemná zpráva, že Jiřina Jirásková má po těžké operaci a leží na jednotce intenzivní péče v pražské fakultní nemocnici. Celý článek napjatě informoval o velmi vážném, kritickém zdravotním stavu, ale hlavně o její zoufalé opuštěnosti a samotě – Jiřina Jirásková nemá rodinu ani děti, skoro nikdo za ní nechodí, je úplně sama…

V té době pobýval v České republice teprve dva roky, neznal ničivé dopady bulvárních médií a věřil všemu, co je v nich napsáno. Řekl si – tak to ne, pokud je paní Jiráskové blbě a smutno, musím s tím něco udělat. Změnil denní program, zrušil několik schůzek a vyrazil do nemocnice za hereckou legendou. Po cestě koupil velkou podlouhlou bonboniéru, ačkoliv si nedělal nejmenší iluze, že se mu ji podaří předat. Přinejhorším zabalenou krabici položí někde na schody, nebo ji opře o zeď nemocniční chodby a nepozorovaně odejde.
U recepčního okénka se směle zeptal, jestli tam leží Jiřina Jirásková a čekal okamžitý vyhazov.

Místo toho mu kulatá paní s pěti dioptriemi mile odpověděla na pozdrav a úplně v klidu, bez jakéhokoliv vzrušení, které jím naopak cloumalo jako uragán, mu sdělila, že půjde tamtěmi dveřmi, venku zabočí doleva, pak doprava a tam to je. Snažil se vypadat nenápadně a poslušně se vydal tichým nemocničním areálem k určenému místu. V pavilonu A11 byly až do přízemí slyšet tlumené hlasy, ozývající se odněkud se shora. Jak tiše stoupal schodištěm, ruch sílil.

Ve druhém patře se konal pravý nefalšovaný „rej paparáců“. Před výtahem se tísnilo asi padesát lidí, lesklo se tu minimálně sedmdesát kamer a přibližně 110 fotoaparátů.
Do toho vešel odvážný mladík s bonboniérou pod paží. Všichni na okamžik ztichli a měřili si ho pátravým pohledem. Díky profesionální rutině rychle rozpoznali, že do jejich reportérské
branže nepatří, známá mediální osobnost také není, tak je přestal zajímat. Začali znovu bzučet jako masařky, které se potřebují dostat k přikryté štangli salámu.

Jeden zvídavý pán ověšený objektivy a blesky se pro jistotu zeptal, ke komu patří. Zcela přirozeně odpovídá, že k nikomu, že jde za paní Jiráskovou. Pikantní odpověď pána zřejmě uspokojila, otočil se na druhou stranu a víc si ho nevšímal. V tu chvíli se otevřely lítačky, z nichž vyšel bíle oděný primář. Neuspořádaný shluk čekajících mužů a žen se okamžitě proměnil v šišatý ragbyový míč a lepil se na lékaře jako na mucholapku. Přisáté
mikrofony mu zabraňovaly mluvit, takže jen stručně oznámil zdravotní stav slavné pacientky, stroze předal velení vrchní sestře a zmizel tak rychle, jak se objevil.

Následující ceremoniál vzala pevně do svých rukou zdatná zdravotní pracovnice. Funkce velitelky se zhostila rázně a důsledně, s nikým se nemazlila. „Takže, panstvo, prosím následujte mě a jeden po druhém se připravte na natáčení.“ Vedla celé stádo na chodbu za lítačkami, kde už se rozprostírala jednotka intenzivní péče. Mírně pootevřené dveře ještě víc přivřela, zůstala sotva patnácticentimetrová úzká skulina. „Vážení a milí, povolujeme odtud zpátky jeden krok, druhý krok, tady se otočíte, dveře zůstanou v téhle poloze a můžou být
v záběru za vašimi zády. Přesně se postavte na vymezené místo, pustíme se do toho. Máte každý minutu, maximálně dvě.“ Šlo to jak na běžícím pásu, přesně dle sestřiččiny režie.
Přímé vysílání zahájil pán s chlupatým oranžovým mikrofonem. „Nacházíme se na chodbě jednotky intenzivní péče pražské všeobecné fakultní nemocnice, kde za těmito dveřmi leží v kritickém stavu herečka Jiřina Jirásková,“ monotónní zpravodajské hlasy změnily nemocniční prostory v provizorní nahrávací studio.

Spuštěný kolovrat klapal rychle a stejnoměrně, za chvíli se chodba začala vyprazdňovat. Mediální supi nafotili železná futra, natočili pohled do malé škvíry a spokojeni s vykonanou prací jeden po druhém odcházeli. Až na Davida. Když dotáčela poslední reportérka svůj spot do večerních zpráv, vrchní sestra si ho najednou všimla.

„A vy jste kdo?“
„Já nejsem nikdo, já jsem přišel za paní Jiráskovou.“
„Vy nejste od médií?“
„Ne, já jsem paní Jiřince přinesl dárek,“ ukazuje bleděmodrou krabici.
Rázná paní neskrývala překvapení.
„Aha…, a koho mám ohlásit?“
„To je úplně jedno, ona mě stejně nezná.“
„No…,“ zcela evidentně váhá, „ale já potřebuji nějaké jméno.“
„Moje jméno jí nic neřekne, nikdy o mně neslyšela.“
Tohle nemůže dopadnout dobře, teď ho vyhodí.
Už se dostal daleko, tady cesta končí, dál nepovede.
„Ale já vás tam bez ohlášení pustit nemůžu.“
Neuvěřitelné, zatím je pořád tady.
„Tak dobře, když myslíte, že to k něčemu bude, jmenuji se David
Šír.“
„Vydržte, prosím,“ proklouzla do pootevřených dveří. Začal se opatrně rozhlížet, kam položí bonboniéru, až se vrátí se slovem „bohužel“.

Více informací nejen o této knize Zdena Šírová - Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové? se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.