Kouzelný les

Bydlím sice ještě v Praze, ale již na jejím kraji. Pokaždé, když se podívám z okna, vidím krásný kopec, na kterém jsme s dětmi strávili spoustu krásných chvil. A právě na tomto kopci je les. Není příliš rozlehlý, ztratit se v něm nemůžete. Ale pořádně se projít, to ano.

Mám docela dobrou orientační schopnost - ale tady pokaždé ujdu víc, než zamýšlím. A to i když mě hlídají dnes už dospělé děti. Beru to jako sport a les asi také.

Byl krásný podzimní den a já si vyšla na houby. Něco jsem našla a kupodivu jsem se ani nezatoulala. A najednou koukám - kolem stromu kabel. A už chudáka začal škrtit. Tak jsem ho odmotala, strčila do batůžku, podívala se na rezavou tabuli a šla rovnou za nosem. Po pěti (nebo deseti?) minutách intenzivní chůze koukám a směje se na mě rezavá tabule. Sice jinak natočená, ale já ji stejně poznala. A jak jsem smíchy sklonila hlavu, byl tam pro mě připravený nádherný křemenáč. Dnes mi již nikdo nevysvětlí, že mě tento les nemá stejně rád, jako já jeho a toto byl způsob, jak mi poděkovat.

A  když jsem v něm zase znovu byla, znovu mi ukázal několik nových nádherných míst, kam bych se bez jeho pomoci nedostala.
Už se těším na další "kufrování" a pochechtávání mých dětí, když jim budu líčit, jak jsem šla zkratkou domů.
Děkuji ti PŘÍRODO (a můj kouzelný les).