V létě loňského roku jsem díky úrazu a vlastní hlouposti skončila na lůžkovém oddělení naší krajské  nemocnice. Asi jako každá máma jsem ještě před přijetím navařila, vyprala, připravila dětem věci i oblečení do školy na několik dnů dopředu, sepsala seznam, na co nemají jednotliví členové rodiny zapomenout. Snažila jsem se, aby byl spravedlivý a nikdo se necítil poškozený.

Takový harmonogram vytvořit je dost problematické, musela jsem vzít v úvahu délku cesty k popelnici pro jedno dítě i množství uběhnutých metrů s konvičkou na zalévání pro dítě druhé. Zaúkolovala jsem babičku, tchána i bratra. Konečně jsem mohla bolestí padnout do mdlob. Nemocnici mám kousek od domu a manželovi jsem řekla, ať se raději věnuje dětem, já dojedu trolejbusem. Jak už to bývá, výpadky elektřiny bývají zřídka, ale stává se to. Než byl nasazen náhradní autobus, trvalo to dvacet minut. Nastoupit jsem měla do desáté hodiny dopoledne a bohužel jsem vyjela načas a teď nestíhala. Sestřička mi to při přijetí důrazně připomenula.

Zběsilým tempem jsem kulhala přes přechod a mířila ke svému pavilonu. Bolestí mi tekly slzy a že moje přískoky musely bavit celé okolí, je mi jasné. „To budeme dnes přijímat celý den, né?" Zeptal se mě mladý pan doktor a byla na něm vidět únava. Od sestřičky jsem dostala konvici s horkým čajem a nemocniční košili. Ta moje měla na prsou vytištěnou číslici 406 a ve výstřihu chyběl jeden knoflík. „Sestři,"  osmělila jsem se, „chybí mi tu knoflíčky." Mile se usmála a řekla: „To nevadí, stejně nemůžete chodit."   „Ale koukají mi ňadra!" Snažila jsem se ještě zabojovat. Spiklenecky na mě mrkla a odběhla z pokoje.

Vrátila se s kelímkem čehosi zapáchajícího. A opravdu hojně tím potřela moji bolavou nohu. Je pravda, příjemně to chladilo, ale zaváněla jsem nepředstavitelně. Vytáhla jsem časopis, abych ukrátila dlouhou chvíli, když se znovu otevřely dveře pokoje. Přicházela nová pacientka a moje spolubydlící. Asi čtyřicetiletá slečna, na které jsem mohla oči nechat. Sršela humorem a sebevědomím a evidentně si nelámala hlavu s nějakým vnitřním řádem nemocnice.

Začala převlékat nemocniční postel do svého luxusního saténového povlečení se vzorem plyšových medvídků. Přes ně přehodila  ještě úžasnější heboučkou deku s motivem leoparda. „Jdu se trochu upravit, abych se cítila dobře," zaštěbetala a odběhla do koupelny. Já jsem zatím nehybně ležela na vrzající posteli s poloodhaleným hrudníkem a namazanou nožkou. Hýbat jsem se nemohla. Asi po půl hodině se spolubydlící vrátila. „Jmenuji se Pavlína," podala mi ruku. Neodpověděla jsem, jen zírala. Na sobě měla oblečenou ostře červenou saténovou košilku s vyšívaným korzetem. Vlasy byly stočeny do efektního drdolu, se kterým se do postele člověk většinou nechystává. Začala upravovat noční stolek. Přehodila přes něj hedvábný šáteček a z kosmetického kufříku vyndavala jednu skleničku za druhou.

Nenápadně jsem přirazila dvířka svého stolku, vykukoval z něj heřmánkový šampon a indulona. „S tebou bude nuda!"  postěžovala si Pavlína a já zírala dál. K obědu si nechala přivézt krabici zdravého jídla z restaurace, k večeři pizzu, ke kafíčku přivezl cukrář čerstvý koláček. Stále přicházely květiny, zvonilo několik mobilů. Druhý den ráno ji přišel pozdravit i  pan farář. Bylo mi jasné, že tahle Pavlína asi běžnou pacientkou nebude. Na jednom nemocničním pokoji jsme strávily tři týdny. Bavila jsem se tím, jak široký úsměv zářil našemu panu primáři, podivovala jsem se nad krásou květin, které ještě neznám.

Stále přibíhali pikolíci, něco přinášeli a pak po sobě uklidili. Já si nestěžovala, občas zbyl čerstvý koláček i pro mou maličkost a to bylo příjemné. Nevím, kdo mojí spolubydlící byl. O osobním životě nikdy nemluvila a jistě věděla proč. Pro mě to znamenalo osudové setkání s člověkem, který byl  vždy nad věcí. Pro svůj dobrý pocit by udělal opravdu mnoho, ale z lidského hlediska byl moc fajn. Nepřišlo mi ani divné, že náš poněkud kamenný pan primář tím byl okouzlen a strávil na našem pokoji opravdu hodně času. A pokud to mělo být osudové setkání i pro Pavlu, přeji jí, aby byla šťastná.