Krátká setkání s nešťastnou ženou

Ráda bych vám touto cestou pověděla o mém krátkém setkání s jednou velice milou, avšak v té době nešťastnou ženou. Potkaly jsme se cestou ze školy v jednom autobuse. Tedy, já jela ze školy a ona za svým nemocným tatínkem do nově vybudovaného domova. 

U nás ve městě byla poprvé a tak se stalo, že zvolila špatnou linku. Ptala se mě proto na cestu. Byl už večer, docela tma, a proto jsem se po krátkém přemýšlení nabídla, že paní k domovu dovedu. Bylo to sice kousek od místa, kde jsme vystoupily, ale sama vím, jak je nepříjemné se ztratit v cizím městě. Mně se to totiž povedlo už několikrát.

Celou cestu jsme si povídaly. O všem a o všech. Postěžovaly jsme si na počasí, práci, život a na všechny chlapy na světě. Mohla mít řekněme kolem čtyřiceti let. Její přítel ji opustil, zrovna v době, kdy se dozvěděla o vážné nemoci svého tatínka. Takový zbabělec.  Nechal samotnou krásnou ženu. Srdečnou, upovídanou (v tom dobrém slova smyslu), pracovitou a hodně zamilovanou. Ráda bych věděla, jestli jsem se ve svém úsudku nemýlila, ale věřím, že taková paní byla a je i dnes. A kéž by takových lidí bylo na tomto světě víc!

Když jsme po dvaceti minutách došly k domovu, kde ležel její milovaný tatínek, podala mi svou ruku a poděkovala tak úžasně, jak už většina dnešních lidí neumí a oči jí zazářily. Poznala jsem, jak málo stačí, aby byla paní vděčná. Já se s ní rozloučila a přála si (v duchu), aby se jejímu tatínkovi dařilo lépe, a aby potkala jiného muže, tak skvělého jako je ona sama, a který si ji zaslouží.
Kdoví, co tato paní dělá dnes, kde bydlí a jak se jí daří. Třeba se vdala, je šťastná, má dvě děti, možná občas zavítá do našeho města.

Už si ani nevybavuji její tvář, vlastně ani jméno, ale slova si pamatuji dodnes. Už bych ji asi stěží poznala, ale zapomenout bych na ni rozhodně nechtěla.
Ráda bych ji touto cestou pozdravila. Bylo by fajn, kdyby byla čtenářkou Chytré Ženy, protože čtení vašich stránek by jí určitě v těžkých chvílích pomohlo.