Která láska je ta pravá?

     Ptala jsem se sebe již mnohokrát v životě a ptala se mě jedna žena: „Jak poznám, že tahle láska je ta pravá? Že je to ona, ta, která není k zahození?“

„Pravá? Myslíš ta, která stiskne v pase, rozmáčkne vnitřnosti, přes oči přetáhne folii, co propouští jen duhovou? Ta, která vypne přívod kyslíku, sváže ruce, mozek promění v chladící houbu a navrch hlavy připne srdce? Myslíš ta, která tě vyloupne ze světa bezstarostných jako prsty cukrářky spařenou mandli a nenechá tě nahou napospas? Myslíš tu?“

 

„Jo! Jak ji poznám?" lomcovala mnou a ukazováčkem bušila do fotky Vigga Mortensena. Byl v tom, chudák, nevinně. Prostě ležel na stole. V obrázkovém časopise. Hodil se. Ilustrační foto zkrátka. Smála jsem se. Nejdřív málo a potichu. Ne smích, úsměv to byl. Když nepřestávala tlouct, zaklonila jsem hlavu a smích už byl slyšet. „Já nevím!" rozhodila jsem ruce. „Já nevím.“ Páni, ona se vztekala. Tolik ji záleželo na tom, aby věděla. Ne, vlastně chtěla jistotu. Že to nebude ona, kdo udělá chybu, když toho pravého nechá jít, protože ho nepozná. Jenže na tohle nikdo neodpoví. Míry, váhy, všechny pihy na nose, vyznání, vzdělání, stav? Podružné. Knihy, co má rád, věty, kterým se směje, místa, kam jezdí, počet žen, které měl? Pro odpověď podružné. Mezi obočím se mi udělala vráska. Seděly jsme naproti sobě jako dvě lvice, co si nejsou jisté, která vyhraje osudovou bitvu. „Vím, kdo ti odpoví.“ Lvice vyskočila. „Kdo, řekni kdo?“ „Poslední vteřina.“ Lvice, které upadly všechny nohy a ona netuší proč, tak se na mě dívala. „Poslední vteřina. Ten, na kterého si v ní vzpomeneš, byl ten pravý.“ Začala se smát. Nejdřív málo a potichu. Ne smích, úsměv to byl. Pak zaklonila hlavu a smích už byl slyšet. „Trochu pozdě, ne?“ „Jo. Každá vteřina může být přeci ta poslední.“ Podívaly jsme se na Mortensena. On ne. On nebude ten pravý. Snadné to poznat. A to taky není k zahození.

 

Pro tebe Oldo, víš kvůli čemu… L

 

 

Proto si myslím, že by každý, kdo sdílí život ve dvou, měl vědět, proč s ním je. Proč bych měla zažívat pocity zoufalství z toho, že se 33letý chlap po pětiletém vztahu snaží ze svých kamarádů dostat odpověď na to, jaký je rozdíl mezi mít rád a milovat? Nechci zažívat, že se rozejdeme a chlap nám řekne, že pokud budeme cítit potřebu se milovat, máme mu zavolat. Proto už rezignuji a budu si užívat sama sebe, budu si dělat radosti, a nevpustím do svého života nikoho, kdo by se mi snažil jakkoli ublížit. Proto, pokud znám kamaráda, který ve svém vztahu vyčkává na chybu své přítelkyně a už rezignoval na to ji hlídat, nepřipadá mi to rozumné. Je hloupé a zbabělé zůstávat ve vztahu, kde není láska, porozumění a vlastně tam není ani žádný cit. Co je to za dobu, ve které žijeme? Proč bych měla čekat měsíc, půl roku či rok, až si ten můj uvědomí, co chce, a pokud si v té době někoho najde, tak to je přeci život … "To se nesmíš zlobit, lásko." Tohle slyšet při rozchodu je bolestivé a sobecké!

 

     Přeji všem zamilovaným párům hodně štěstí. Važte si jeden druhého, partnerství je vzácná věc a je těžké ho najít. Člověk by si měl utřít slzánky a jít dál… Ale láska tolik bolí!