Opět toho svého... příběh ze života

Pamatuji si, jak mi před léty táta dohazoval syny od svých přátel, že jsou chytří, mají přehled, zabezpečí mne. Já byla rebel a samorost. Když jsem svého budoucího chotě  poprvé přivedla domů, po kafíčku a pár panácích mu chtěl táta /jak jinak - policajt/ zkontrolovat občanku! To jsme oba odmítli a sešli jsme se až při domlouvání svatby. Můj nastávající se našim moc nezamlouval, prý budí dojem floutka, asi bude "nefachčenko" a já zůstanu nakonec sama s děckem .... Ale já jej chtěla a on mne také, tak jsme to spolu "riskli"!

Zůstali jsme spolu a ne s jedním, ale se 3 dětmi. Prožíváme spolu to nádherné
dobrodružství jménem život - jak se říká v dobrém i zlém. Občas jsme na kordy, řešíme neřešitelné situace, děti nám "pijí" krev, někdy si lezeme na nervy.

Já říkám, že se odstěhuji do jiné místnosti, protože se s ním nedá spát.
Chrápe jako medvěd a vyštípe mne z postele tak, že mi zůstane asi 20 cm místa a probouzím se zkroucená jako po obrně. Ale, když se chrapot nekoná, rychle jej raději zkontroluji, jestli vůbec dýchá. Kdysi jsem se vydržela  se na něj zlobit i pár dní, dneska to u nás zahřmí a za pár minut je jasné manželské nebe.

Vydržíme spolu pracovat při různých činnostech  tak, že si je rozdělíme beze slov a společnými silami rychleji zmákneme. Pak jdeme spolu na pivo a do závěrečné probíráme pracovní  i rodinné záležitosti.

Když mám narozeniny nebo občas jen tak, koupí mi něco hezkého, donese kytku a pozve mě na večeři. Pak mi u stolu řekne: "Víš, že ty jsi ještě celkem dobrá baba?! Ale vydržet s tebou to je někdy kříž." Hodím na něj okem a vím, že to stejné si myslí i o sobě. Manželství je umění kompromisu, vcítění se empatie,ale i zdravého selského rozumu. Občas, hlavně já, létám v oblacích a maluji si svět na růžovo. Patřím k těm, co by rádi usušili slzy světa. A to, vážení, zcela jistě nelze. Ale když se chystám udělat nějaký "charitativní
krok", manžel mi v něm pomůže. Jsme z těch, co si umí udělat legraci sami ze sebe, zasmát se tomu, co nám život " přihraje".Také teskníme za těmi, co už s námi nejsou, vzpomínáme. Děti mají u nás pevný přístav a když je osud srazí na kolena, jsme tu proto, abychom jim dodali vzpruhu, optimismus.....

Kdybych se měla ještě jednou rozhodovat, zda bych  si jej znovu vzala, zcela
jistě jsme si byli souzeni. Seznámili jsme se na lokomotivě a já bych ráda
tím "našim manželským vláčkem" jela se svým mužem až "na konečnou!"