Co se stane, když se někdo zamiluje do někoho, koho nemá právo milovat?
Ano, je. Mně se to stalo. Moc ho miluji, toho nádherného muže s krátkými černými
vlasy, modrýma očima, které se pro démona moc nehodí a ty jeho rty. No prostě
Krása. Hezčí muž a to ani anděl neexistuje.
Proč jsme spolu nemohli žít šťastně, proč nás museli rozdělit, proč?! Za toto
je nenávidím. Nenávist je hřích, kterého by se anděl neměl dopustit, ale po tom,
co nám provedli, není nic jiného, co bych k nim mohla cítit. A k tomu už
nejsem anděl. Vyhostili mě, do země lidí. A mého milovaného odvedli do pustiny,
z které už není návratu. A proč toto všechno? Protože jsme se navzájem
milovali. To je snad tak velký hřích? Milovat někoho? Sice jsem byla anděl a on
démon, ale jenom kvůli tomuto rozdílu nám přece nemuseli zničit životy, nebo
snad ano?
Žiji v zemi lidí, plná bolesti, smutku, ztráty. Nejraději bych zemřela, ale
nemůžu. Jsem nesmrtelná. Tak to zařídili, abych neustále trpěla, a já trpím,
nedokážete si představit, jak moc.
Ale nikdy nebudu litovat toho, že jsem ho potkala, že jsem se do něj
zamilovala. Těch pár dní, co jsme spolu strávili, nelze ničím nahradit. Byly to
dny plné lásky, radosti, štěstí. Nejšťastnější část mého života. Za nic bych ji
nevyměnila.
Už je to desítky, možná stovky let, co mě vyhostili. Nevím, nepočítám to. A
proč taky, že? Nestárnu, zemřít nemohu a přitom bych tak chtěla. Toho démona,
mou jedinou lásku pořád miluji a nikdy nepřestanu. Nejde to. Každý den, každou
hodinu, minutu na něj musím myslet a přitom nehorázně trpět. Nedokážu na něj
zapomenout, natož ho přestat milovat. To prostě nejde. To není v mých silách.
Nikdy jsem si nemyslela, že nesmrtelnost může způsobovat takové utrpení. Ale je
to tak.
Jestliže už nikdy nemám třeba jen vidět mou lásku, chci zemřít, tak moc chci
zemřít, jako ještě nikdo na světě.
Zabijte mě někdo! Moc vás prosím. Najděte někdo způsob, jak ukončit mé trápení.
Tomuto se nedá říkat život!
Nikolettka - čtenářka
ChytráŽena.cz