Lhaní u dětí

Asi by se mezi námi těžko hledal člověk, který nikdy nikomu a o ničem nezalhal. A pokud někdo tvrdí, že skutečně ne, pak lže pravděpodobně právě teď. Lhaní je pro nás do jisté míry přirozené, dokonce nám může pomoci vyhnout se nepříjemným situacím ve společenském životě. Existují různé stupně a způsoby lhaní a stejně tak i odlišné motivy, a to jak u dospělých, tak u dětí.

Proč děti (a potažmo i dospělí) lžou? Důvody jsou různé a liší se také dle věku. Člověk se rodí bez schopnosti lhát nebo předstírat, to se učí až v průběhu svého života jako každou jinou dovednost. U malých dětí můžeme dokonce lež považovat za známku inteligence, protože dítě musí nejprve pochopit, že může před okolím pravdu ukrýt. I ve zvířecím světě je schopnost přetvářky jedním z hodnotících kritérií inteligence.

Miminka nelžou, protože to prostě neumějí. Malé děti si často vymýšlejí – lžou neúmyslně – například se natolik zaberou do hry, že ztratí pojem o realitě. Lhát mohou samozřejmě také proto, aby se vyhnuly trestu za něco, co provedly, nebo aby na sebe upoutaly pozornost (úmyslné vymýšlení si), ze škodolibosti, za účelem zisku... Postupem času přijdou na to, že není vždy možné říct celou pravdu a v rámci udržení sociálních vztahů je snazší zalhat. („Ano, tvůj nový svetr se mi líbí.“) Toto chování se někdy označuje jako tzv. „bílá lež“, protože nikomu neubližuje. Dalším stupněm je pak dezinformace – doslovně vzato se nejedná o lež, ale o zavádějící informaci. („Já ten pokoj uklízel od rána do večera!“ Ano, ráno 2 minuty a večer 2 minuty, mezitím jsem si dělal, co jsem chtěl.)

Naše děti lžou a lhát (pravděpodobně) budou. Důležité je pohlídat, aby toto chování nepřekročilo únosnou mez. Děti totiž mohou odhalit, že tímto prostředkem dokáží manipulovat se svým okolím. A to už opravdu není legrace! V extrémních případech mohou svým lžím začít i skutečně věřit. Když budete se svým dítětem o lhaní hovořit, zdůrazněte, že se vám nelíbí lhaní jako takové, ne, že Pepík je špatný, protože lže. Děti tento rozdíl vnímají velmi citlivě.

Samozřejmě bychom své děli ve lhaní neměli podporovat, (i když u těch hodně malých si v duchu můžeme zajásat, že je náš potomek šikulka, protože na to přišel). Důležité je dát dítěti najevo, že jsme lež odhalili a že se nám to nelíbí. A samozřejmě bychom měli jít dobrým příkladem a vyvarovat se lhaní také my sami! (Nebo se při lži alespoň nenechat přistihnout...) Říkáte, že svým dětem NIKDY nelžete? Ale no tak... Už jste někdy pochválili Míšu za krásný obrázek, i když jste vůbec netušili, co to vlastně nakreslil? Použili jste větu „já tě poslouchám“, ačkoliv jste neměli ponětí, o čem dítě mluví? Nebo nyní před Vánocemi – kdopak to u vás nosí dárečky??? :-)

agrant - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete