Když jedno chodí do školky a druhé ještě ne

Před rokem nastala v naší rodině obrovská změna – náš tříletý Adam začal chodit do školky. Jsem na rodičovské s roční Terezkou, takže v jeho přijetí jsem příliš nevěřila, ale zkusit se má všechno. Kolektiv vrstevníků už potřeboval jako sůl. Jinak by mi doma snad dočista „zmiminkovatěl“. Sledoval péči o svou mladší sestřičku, ochotně se vším pomohl, ale o sebe se starat nechtěl, přestával být samostatný. Najednou odmítal jíst sám, nechtěl se sám oblékat, když hledal svou „šťouru do trika“, kolikr
 
Od prvních dnů bylo jasné, že mu školka prospívá. Pozdravit paní učitelku a říct jí, jak se jmenuje, se sice ostýchal, do společných činností se příliš nehrnul, stal se spíš takovým tichým pozorovatelem, ale stouplo mu sebevědomí. To, co doma dělat odmítal, najednou musel zvládnout sám: zkrotil barvičky, polévku v talíři, lžíci i vidličku a nakonec i to prokleté triko. A co od dětí odpozoroval, případně co ho naučila temperamentní holčička Justýna, která ví, jak našeho pana nesmělého vtáhnout do hry, velice aktivně provozoval doma. Pokusným objektem se mu, jak jinak, stala Terezka (a její hračky). A tak došlo na domácí kočárkiádu, na první hádky o hračky, na testování, jestli to nebo ono Terezku bolí, došlo ale také na doopravdy společné hraní, na zdravé sourozenecké soupeření, kdo postaví vyšší komín, kdo zapojí delší vláček, kdo rozdá příbory k večeři…

No a časem se zbavil i ostychu v komunikaci – ze dne na den začal nahlas zdravit, zpívá si, ochotně odříká celou řadu říkadel a básniček, není pro něj problém poprosit paní učitelku o pomoc s neposlušným zipem u mikiny, vzít pod ochranná křídla nejmladšího spolužáka či napomenout staršího chlapečka, že sprostá slova se neříkají. Sní i to, co doma zarputile odmítá, a paní učitelka, která ho dnes chválí za to, že ho tu a tam přece jen musí i napomenout, je pro něj svatá. Školka mu nabídla pestrý program, na který by doma v celé jeho šíři nemohlo dojít. Po roce je z něj ostřílené školčátko. Velkej chlap, řekl by on.

Adamův pobyt ve školce prospívá také Terezce. Ráno spolu Adámkovi zamáváme do okna v jeho třídě a pak se jí můžu celý půlden plně věnovat. Když po odpoledním spánku rozlepí oči, hned volá: „Ádo, už jdeme, honem, pojď domů s náma!“ Ve školce s naprostou samozřejmostí zatluče pěstičkou na dveře, vběhne mezi děti do herny a na bratříčka, který na ni zatím pyšně ukazuje a vysvětluje dětem i paní učitelce: „To je ta moje brácha, to je moje Terka,“ si trpělivě počká a ve dveřích mu vlepí tu svou velkou mokrou pusu. Odpočinuli si od sebe a těší se na společná odpolední dobrodružství. Terezka chce dělat všechno, co dělá Adámek – když jí on, jde si taky něco dát, i kdyby zrovna byla po svačině, oblékne si kalhoty a strčí hlavu do trika, mluví ve větách, vybarvuje, kreslí barevná „klubíčka“ – sluníčka, zpívá písničky, „čte“ knížky (docela mi zatrne, když pozná „O“ nebo napočítá do 5), dívá se s ním na jeho DVD o mašinkách i autech, nenechá si líbit sebemenší ústrk, nemíní v ničem zůstat pozadu, naopak sama vymýšlí všemožné aktivity, prostě všechno chce taky a skoro všechno „mumí sám“.

A po roce můžu říct, že Adámkovi tu školku nejspíš tak trochu závidí.