Loupežnickou pěšinou

Dne 21. května jsme šly já a moje kámoška na Loupežnickou pěšinu. Byl to den před mými narozeninami, kdy mi mělo být 16 let. Nejprve jsem čekala na mamku mojí kamarádky Verči. Pak jsme přišly na mníšecké hřiště, dostaly jsme lístek, kde jsme se podepsaly a šly jsme paní ve stánku dát peníze. Pak jsme si šly stoupnout k vozíku, kde měla být později kapela. Stály jsme tam přibližně 15 minut.

Asi bychom ani nevyrazily, kdyby nešla kolem moje teta a neřekla nám, že se už dávno mělo jít. A tak to tedy začalo. Šly jsme jenom kousíček a už jsme skoro nemohly dál. Verča se smíchem prohlásila: "Co kdybychom šly zpátky.“ Obě jsme se daly do smíchu. Šly jsme pár metrů a čekala nás 1. cesta do kopce. Nevěděly jsme, jestli máme jít dolů, nebo do toho kopce, tak jsme tam stály 2 minuty. Až jeden pán šel kolem a řekl: 8 kilometrů nahoru. A protože jsme měly i my 8 kilometrů, usmály jsme se na sebe a šly jsme do kopce. To by nám ještě tak nevadilo, ale nevěděly jsme, že to byl jen 1. kopec asi z deseti.

Tak jsme tedy šly a bavily jsme se o různých věcech. Nejvíce jsme se musely smát, když jsme nemohly skoro jít, a to jsme v 9. třídě, a ty malé předškolní děti před námi skotačily. Mohli tam jít i psi, ale já toho mého beru až příští rok. Byl tam vlčák a pořád se honil se zlatým retrívrem Bárou a nějakou čivavou. Vlčáka jsme si s Verčou pohladily po zádech, protože měl náhubek. Čivava byla moc malá a Báru jsme si nestihly pohladit. Jak jsme tak šly, tak tam byla louže, a to hodně špinavá. Bára šla k ní a já myslela, že se jde napít. Jenže co se nestalo. Ona si do té louže stoupla, což by nebylo tak hrozné, jenže pak si do ní i lehla a celá se v ní vyválela.

Paní od čivavy na ni zavolala: Bravo, Báro, jsi šikulka, zatleskala jí a dala se do smíchu. My s Verčou jsme se jí od té doby vyhýbaly a její páníček na nás zvolal: Nebojte se, děvčata, to je čistý pes. Musely jsme se dát do smíchu. Šly jsme dál a já jsem Verče řekla, že občerstvení podávají asi po 4 kilometrech a ona mi odpověděla: To jsme neušly ani ty 4 kilometry? Pak kolem projela dodávka a Báru páníček držel. Když odjela asi 10 metrů, tak Báru pustili a to byly teprve mety, jen se za ní prášilo. Nakonec však přiběhla zpátky a my s Verčou jsme si oddychly. Pak po těch nekonečných 4 kilometrech jsme dostaly občerstvení (makovec). Verča si chtěla zavolat mamce, ale nebyl tam signál, takže to musela zkusit později. Pak jsme byly v lese a tak tam byl chládek a šlo se trochu líp. Čekal nás další kopec, a já našla klacek, tak jsem se o něj opírala. Když jsme byly nahoře, tak jsem klacek zahodila. A Verča mi řekla: Tak, a teď by tam byl další kopec. Daly jsme se do smíchu. Jenže on tam vážně byl další nekonečný kopec. Verča dostala záchvat smíchu a já z ní. Pak jsme došly k cestě, kde byly další dvě.

Do leva a do prava a naproti byl plot. Verča řekla: Co kdybychom šly do leva. A já na to: Co kdybychom šly do toho plotu. Znovu jsme se společně rozesmály. Řekla jsem: Zavolám taťku, aby pro nás přijel, že jsme zabloudily. Znovu jsme se daly do smíchu. Vlastně dalo by se říct, že i když už jsme nemohly skoro jít, tak jsme se celou cestu strašně smály. Šly jsme dál a byly jsme tam, kde jsme to už znaly. Sotva jsme mohly jít, ale nakonec jsme dorazily zpátky na mníšecké hřiště, kde už hrála oblíbená kapela mého taťky.

Pak jsme si měly jít pro buřty zadarmo, jelikož jsme se zúčastnily pochodu na 8 km.  A já se zeptala: Kam máme jít? A Verča ukázala na tabuli, kde velkými písmeny stálo: BUŘTY VYDÁVÁME ZDE. Strašně jsme se musely smát. Pak jsme si ještě koupily 2 kopečky zmrzliny a já zavolala taťku, aby pro nás přijel. Pak jsme jely každá do svého domova a vyprávěly své zážitky z Loupežnické pěšiny rodičům tak, jak to teď vyprávím já Vám.  

Autor: fričounek