Lyžařský výcvik

Při čtení příběhů na téma lyžování od čtenářek Chytré Ženy se mi vybavil můj osobní zážitek, hluboko zastrčený v paměti, na který jsem se léta snažila zapomenout právě proto, že já a lyže si nejsme souzení.

Bylo to v osmé třídě na zimním lyžařském výcviku. S třídou jsme měli jet na týden do Krkonoš a všichni jsme se těšili, jakou si užijeme srandu, já také a to jsem netušila, co mne čeká. Z lyží jsem tehdy znala jen běžky, na kterých jsem občas vyrazila na místní svahy lesních cest, bohužel často se špatným voskem a hromobitím, že ten sníh je hrozně nekvalitní a příště vyrazím na sáňkách.

Rodiče od známých sehnali sjezdové lyže, které byly o třetinu delší nežli já a přezkáče, do kterých jsem si musela navléci alespoň troje silné ponožky, aby mi nebyly volné.

Autobus nás přivezl do centra Pece pod Sněžkou a k chatě jsme museli vyšlapat sami s batohy na zádech a lyžemi přes ramena, byly příšerně těžké. Chata stála přímo na sjezdovce, tuším, že se to tam jmenovalo "Na smrku". Okolí bylo moc hezké.

Hned druhý den ráno nás učitelky vyhnaly na sjezdovku. Ihned si nás zaškatulkovaly na tři skupiny. Já byla s kamarádkou Terkou v té poslední, no jak jinak. Nám to pranic nevadilo, i tak jsme si užily zábavy, až z nás naše učitelka byla nešťastná. Říkala, že to tam ještě neměla, a měla pravdu. Nám oběma šlo vše, jen ne udržet se na lyžích. Natož s nimi popojet o pár metrů. Tak jsme za trest nesměly na vlek a kopeček jsme vyšlapávaly s lyžemi na nohou, no nevím, pro koho z nás to bylo větší utrpení.

Čtvrtý den nás učitelka zjevně už opravdu měla plné zuby, jak se říká, a sdělila nám, že si sjedeme kopec. Dala nám lístky na vlek a že prý se máme snažit.
S Terkou jsme na sebe udělaly grimasu a že to teda zkusíme. První vyjela Terka, namířila si to přímo šusem a opravdu jela. Jenže měla namířeno přímo na naši chatu, kde jsme byli ubytovaní. Něšťastně ji museli postavit zrovinka v do Terčiny trasy. Jak to dopadlo? Narazila, neuměla zastavovat a naštěstí ji zbrzdil sníh spadaný ze střechy. Terka zelená, lyže zlomené a my ostaní tiše záviděli, že už pro ni trápení s lyžemi skončilo.

Pak jsem měla na řadu přijít já. Po překonání strachu z té dlouhé trasy přede mnou jsem se rozjela a raději jsem vyrazila opačným směrem, než stála chata, jenže. Do cesty se mi připletlo pár krásných vzrostlých smrčků. Ani nevím jak a byla jsem pod nimi natotata. A jak jsem dopadla já? Lyže přežily, ale můj kotník na pravé noze ne. Spolužáci mi přijeli na pomoc, vydolovali mne z pod smrčků, ale už jsem se nepostavila. Po dlouhé době přijela učitelka a ještě mne seřvala jako malou holku.

Pohotová kamarádka Monča, která na lyžích jezdila, jako by na nich vyrostla, jela k vleku požádat o pomoc. Po chvíli pro mne přijeli na lyžích z Horské služby, zajistili mi nohu, položili mne do bobu. Než mne odvezli, má třídní učitelka mne stihla akorát obrat o lístky na vlek, nic jiného ji nezajímalo. Svištěli jsme si to z kopce do střediska Horské služby, kde už na mne čekala záchranka a vezli mne do nemocnice. Dostala jsem sádru od prstíků na pravé noze až do půli stehna. Nosila jsem ji dva měsíce a další měsíc se znovu učila chodit. Spolužáci mi záviděli ulejvárnu a chodili mne navštěvovat, ale pro mne to bylo jen spousta dohánění v učení, abych nezmeškala. Jelikož učitelka za mnou ani jednou nepřišla, aby mi vysvětlila, co právě probírají ve škole. Ještě, že jsem měla takovou kamarádku, jakou byla Terka. Tímto jí moc děkuji za to, čím pro mne byla, bohužel tragicky zahynula před dvaceti lety, když dostala čerstvý řidičák.

A já? Na lyžích jsem od té doby už nikdy nebyla, je to už více jak 25 let. Vyhýbám se jim obloukem, jenže. Má jediná dcera začíná dorůstat a touží po všem, co nezná a mezi její touhy patří i lyže. Jen doufám, že historie se nebude opakovat.