Autorka: M. L. Stedmanová
Nakladatelství: PLUS
Datum vydání: 18.9. 2013
Vázaná vazba s papírovým potahem s lam. přebalem
Rozměry: 130 x 200 mm
Počet stran: 368
Cena: 277 Kč
Světlo mezi oceány je uhrančivý příběh o lidské touze po štěstí a rozporech, které s sebou přináší, ale také o lásce a lidskosti, jež hlavním hrdinům dodávají sílu překonat i ty nejtěžší životní zkoušky. Válečný hrdina Tom Sherbourne po běsnění, jímž prošel na západní frontě, touží především po místě, kde by znovu našel vnitřní klid.
Stane se strážcem majáku na Janusově ostrově u západního pobřeží Austrálie. Po čase najde i milující ženu, jež je ochotná snášet s ním drsné podmínky, které s sebou život na majáku přináší. Ke štěstí jim chybí jen požehnání v podobě dítěte. Až jednou moře na břeh vyplaví člun s mrtvým mužem a miminkem na palubě...
Tom je nucen volit mezi láskou a povinností a rozhodnutí, které učiní, bude mít nedozírné následky nejen pro ně dva. M. L. Stedmanová se narodila a vyrostla v Západní Austrálii a nyní žije v Londýně. Její první kniha se stala krátce po vydání literární senzací, získala celou řadu cen (např. byla zvolena Nejlepší knihou roku v žánru historické prózy čtenáři na portálu goodreads.com a vyhlášena Nejlepší knihou roku 2012 v rámci australských Book Industry Awards), a byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Stedmanová uchvátila kritiky i čtenáře po celém světě především jako suverénní vypravěčka, která podněcuje imaginaci, ale zároveň se dotýká i zásadních mravních otázek.
Ukázka z knihy Světlo mezi oceány:
„Vidíš? Protože je tak vysoko nad hladinou moře, překoná jeho světlo i zakřivení Země a dosáhne za obzor. Ne přímo paprsek, ale jeho záblesk, ta záře.“ Stáli na ochozu majáku,
Tom zezadu objímal Izabelu a bradu měl položenou na jejím rameni. Lednové slunce se jí v tmavých vlasech zlatě lesklo. Psal se rok 1922 a oni byli druhý den na Janusu sami. Vrátili
se z krátkých líbánek v Perthu a odjeli rovnou na ostrov. „Je to jako vidět do budoucnosti,“ řekla Izabela. „Můžeš se posunout v čase a zachránit loď, i když ještě neví, že potřebuje
pomoc.“
„Čím je maják vyšší a čočka silnější, tím dál svítí. Tenhle maják svítí asi nejdál, jak to jde.“
„V životě jsem nebyla tak vysoko! Jako bych létala,“ řekla Izabela a vydala se ještě jednou kolem věže. „A jak že to říkáš záblesku… no, jak je to slovo…“ „Charakteristika. Každý pobřežní maják má charakteristiku jinou. Tenhle se otočí za dvacet vteřin a během toho se
čtyřikrát rozsvítí. Takže každá loď z toho pětivteřinového intervalu pozná, že to je Janus, a ne Leeuwin, Breaksea ani žádný jiný.“ „Jak to vědí?“ „Na lodi mají seznam majáků, které cestou míjejí. Pro kapitána jsou čas peníze. Pořád jsou v pokušení plout blíž kolem
mysu, protože chtějí jako první vyložit náklad a naložit nový. Kratší doba na moři taky znamená méně peněz za posádku. Maják je má držet dál, aby si moc netroufali.“
Izabela spatřila oknem v kupoli těžké černé rolety. „K čemu jsou?“ zeptala se. „Na ochranu! Čočka zesiluje každé světlo.
Když přemění malý oheň ve velké světlo, představ si, co by s ní za den udělalo sluneční záření. Na deset kilometrů to je v pořádku, na deset centimetrů už horší. Takže ji musíš chránit. A taky chráním sebe, upekl bych se, kdybych sem ve dne vlezl bez zatažených rolet. Pojď dovnitř, ukážu ti, jak to funguje.“ Železné dveře za nimi zařinčely, když vešli do kupole a otvorem přímo do optické soustavy. „Tohle je čočka prvního stupně, svítí nejvíc ze všech.“ Izabela sledovala duhu tvořenou skleněnými hranoly. „To je ale krása.“ „To silné sklo je ohnisko. Tenhle má čtyři, ale jejich počet závisí na charakteristice. Světelný zdroj musí stát přímo za vrcholem, aby ho čočky zesílily.“ „A všechny ty skleněné kruhy kolem středu?“ Jednotlivé kruhy z trojbokého skla obklopovaly střed jako u terče. „Prvních osm láme světlo, ohýbají ho, aby nesvítilo nahoru na Měsíc nebo na dno oceánu, kde je k ničemu, ale aby zářilo přímo na moře; tak nějak ho přinutí, aby se zatočilo.
Vidíš ty kruhy nad a pod kovovým plátem? Je jich čtrnáct a směrem od středu se zesilují. Ty odrážejí světlo zpět, aby nesvítilo všemi směry, ale soustředilo se v jediném paprsku.“
„Takže žádné světlo neunikne svému údělu,“ podotkla Izabela. „I tak se to dá říct. A samotné světlo je tady,“ řekl Tom a ukázal na malé zařízení na kovovém podstavci uprostřed prostoru, pokryté síťovaným pláštěm. „Není to nic moc.“ „Teď ne. Ale to děrované je žhavicí plášť, díky němuž odpařující se palivo září jasně jako hvězda, jen co to zapálíš. Večer
ti to ukážu.“ „Naše vlastní hvězda! Jako by svět byl stvořený jen pro nás! Jsme tu jen sami pro sebe.“ „Mně se zdá, že Správa majáků si myslí, že mě má celého jen pro sebe,“ řekl Tom. „Žádní otravní sousedé ani nudní příbuzní.“ Kousla ho do ucha. „Jen ty a já…“
„A zvířata. Naštěstí nejsou na Janusu hadi. Některé ostrovy jsou jich plné. Jsou tu asi dva druhy pavouků, co tě můžou kousnout, tak si dej pozor. Jsou tu…“ Tom jen těžko dokázal uzavřít téma místní zvířeny, protože ho Izabela pořád líbala, okusovala mu ucho a strkala mu ruce do kapes u kalhot, takže jen stěží dokázal přemýšlet, natož souvisle
mluvit. „To je vážná…“ snažil se dál. „Snažím se ti vysvětlit, Iz, že si musíš dávat pozor na…“ a zasténal, když její ruce našly svůj cíl. „Na mě…“ zahihňala se. „Na tomhle ostrově jsem nejnebezpečnější já!“ „Tady ne, Iz. Uprostřed kopule ne.“ Zhluboka se nadechl.
„Pojď dolů.“ Izabela se smála. „Ano, tady!“
„Je to státní majetek.“
„Copak, musíš to zaznamenat do deníku?“
Tom rozpačitě zakašlal. „V podstatě… Tyhle věci jsou dost křehké a stojí víc, než my dva v životě uvidíme. Nechci vymýšlet výmluvy, proč se něco rozbilo. No tak, pojď dolů.“
„A co když nepůjdu?“ provokovala ho. „No, miláčku, tak to tě asi budu muset donutit,“ řekl, zvedl ji a sešel s ní v náručí stovky úzkých schodů.
Více informací nejen o této knize M. L. Stedmanová - Světlo mezi oceány se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.
Vendula Vrablová
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz