Autoškolu jsem dělala s mým přítelem a závěrečné zkoušky jsme dělali už jako manželé. Řidičák jsme dostali v roce 1973. V roce 1975 se nám narodila dcera. Protože jsem byla stále doma na mateřské dovolené a chtěla jsem trochu změnu, tak jsme se s manželem dohodli, že se pojedeme na večer pobavit do města a zajdeme si na večeři.

Podotýkám, bydlíme na vesnici. Dcerku hlídala manželova maminka. Bylo to v lednu a v tu dobu bylo dceři 10 měsíců. Tak jsme vyrazili za zábavou. Večer se vydařil. Večeře dobrá. Manžel si dal po ní pivo, jak už to bývá. Tak mne čekala cesta zpět. Co čert nechtěl, ale hodně ten večer nasněžilo. Cesta byla jedna ledovice.

Silničáři, jako obvykle nikde. Dopadlo to, jak jistě tušíte. Přestože jsem jela pomalu, tak jsem v jedné zatáčce dostala smyk. Auto si dělalo, co chtělo. Byl to okamžik. Bylo to neuvěřitelné. Točíte volantem a nic. A my se ocitli v poli na střeše. Opravdu jsme byli hlavami dolů. Byl to zvláštní pocit. Naštěstí jsme neměli ani škrábaneček. Pomalu jsme se vysoukali z auta. Protože jsme měli havarijní pojištění, tak jsme volali policii. Když přijeli, tak říkali:  vidíme podle stop, že jste jela pomalu - paní, dnes večer jste už jedenáctá. Silničáři zaspali. Oprava moc nestála.

Auto se pomalu převrátilo, jak do peřiny. Po tomto zážitku jsem prohlásila, že chvíli jezdit nebudu. A opravdu jsem to tak myslela. Ze začátku jsem v pozici spolujezdce dupala na dlážku auta jak na pedál. A časem mne to přešlo. A skončilo to tak, že už jsem za volant nikdy nesedla. V rodině má každý řidičák. Manžel, dcera a syn. Všichni jezdí. Jen já ne. Což mne někdy mrzí.

Autor:Bobina