Musím začít od začátku. Otec mi zemřel, když mi bylo osm let a maminka se rozhodla, že se už nikdy nevdá a tak jsme spolu žily samy. Od jara do podzimu pracovala v lese a já ji přes den téměř neviděla. Každé ráno jsem si na lístečku přečetla, co mám nakoupit a co udělat.
Moc velkou radost jsem z toho neměla, ale postupem času jsem se naučila všechny domácí práce včetně vaření. Hodilo se mi to v době, kdy jsem se zamilovala do svého nynějšího manžela. Jeho rodiče odjeli na dovolenou k moři a on mi nabídl, abych se o něj po tu dobu starala. Až po letech přiznal, že si testoval moje kuchařské umění. Když jsme se potom vzali, byla pro mě domácnost hračkou. Přesto se mi povedlo pár trapasů, kterým se dnes už směju.
Objednala jsem se třeba ke kadeřnici na tehdejší hit trvalou, ale měla jsem ještě chuť na kávu. Postavila jsem na sporák hliníkovou konvici s vodou a zapnula plyn. Jenže můj zrak padnul na hodiny a zjistila jsem, že už mám sedět na kadeřnickém křesle. Rychle jsem popadla kabát a upalovala. Trvalá nezůstala svému názvu nic dlužná, seděla jsem tam tři hodiny. Už při vchodu do domu mě uhodil do nosu nepříjemný zápach a dým. Voda na kávu vyvařená, konvice zralá do popelnice, ještě že nezhasl plamen a neunikal propanbutan. Zápach jsme větrali hodně dlouho.
Podruhé jsem dala do trouby péct úzkoprofilové jehněčí. Dalo mi dost práce ho sehnat, ale měla jsem radost, že tím manžela potěším. Zároveň jsem vařila polévku a tu jsem chtěla vylepšit čerstvou petrželkou. Při cestě zahradou mi padl zrak na skalku a napadlo mě, že by nebylo špatné ji trochu zvětšit. Od nápadu nebylo daleko k činu. Závěr? Skalka krásná, z masa malinkatý škvarek, kuchyň plná dýmu, pekáč do sběru.
A to už nemluvím o bramboračce, ve které byly snad všechny druhy zeleniny kromě brambor.
Pokud se mým dnes už dospělým dcerám v kuchyni něco nepovedlo, pobavila jsem je svými trapasy, alespoň je na co vzpomínat. Ale jedno poučení jsem si do dalšího života odnesla. Nikdy nedělám dvě práce najednou, nevyplácí se to / alespoň mně ne/.