19.11.2007 Pondělí
Tak dnes to asi přijde.Celou noc mě nějak divně pobolívalo bříško, ale pořád si nejsem jistá, jestli to jsou TY PRAVÉ bolesti. Ráno už s tatínkem bereme do ruky stopky a měříme. Už mě bříško nebolí po 20-ti minutách jako v noci, ale po deseti.

Ale já si ještě v klidu udělám popcorn, uvařím polívku. Na kynuté buchty co chtěl manžel se už ale opravdu necítím. Ještě se stihneme podívat na dvd VIP2 a Musíme si pomáhat. Stále si ještě nepřipouštím, že dnes je "ten den".
Kolem 16 hodiny už se mi intervaly zkracují na 5 minut. Nejsme si ještě pořád jisti jestli je to ono, ale už tak nějak tušíme že ano. Raději se jdeme zeptat ke známé co bydlí vedle nás.Vysvětlím jí jaké mám pocity a ona i její sestra mi sdělí, že dnes, nejpozději zítra to budu mít za sebou. Ještě si v klidu vypijeme kávu a já si dělám legraci, že by bylo fajn, kdyby se malá narodila dnes, protože jsme s manželem 2 roky spolu.

Když už bolesti začínají být neúnosné, rozhodne se manžel, že zavolá mému bratrovi, aby nás odvezl do porodnice. Zatímco pro něj jede já se v klidu oblékám, čistím zuby, sprchuji se a stokrát kontroluji jestli mám všechno.Věci jsem měla sbaleny snad od 6 měsíce.

Bratr už stojí před domem a já se stále oblékám.Vycházím z domu a chlapi se mi smějí kolik mám času. Nasedám do auta a můžeme jet.
Bratr s námi jede jako by nás ukradl .Já si z něj dělám legraci a upozorňuji ho ať nespěchá, že přeci nerodím.
Do nemocnice přijíždíme kolem 17 hodiny. Přijdu na sesternu a oznámím sestřičkám, že trochu krvácím a kontrakce mám po 5 minutách. Naivně si myslím, že se nic neděje a ještě mě pošlou domů. Ale ono ne. Napojí mě na křivku což je pro mě šílené, protože se nesmím pohnout když mám bolesti. Paní doktorka mě prohlédne a kupodivu mi sdělí, že už mám probíhající porod. Takže místo plánované cesty domů oznamuji nastávajícímu tatínkovi, e bratra může poslat domů a při cestě se musí stavit na vrátnici zaplatit 500,- kč za přítomnost u porodu.
Mezitím dostávám od sestřičky klystýr po kterém si dokonale pročišťuji střeva. Pak se jdu osprchovat. Navlékám na sebe nemocniční košily a jdu oznámit manželovi, že můžeme jít na věc. Takže si balím věci ze sesterny a odcházíme na sál.

Mám štěstí. Budu rodit na nové posteli .Na sále mi sestřička sděluje, že mi manžel může podat porodní míč, aby se mi ulevilo. Chvíli váhám,ale když pořád chodím po sále a každých 5 minut se svíjím bolestí, nechám se od "taťky" přemluvit a na míč přistoupím. Jeden by neřekl, ale je to docela úleva.
Klidně se pohupuji, dopředu, dozadu, doprava a doleva. Mám pocit, že se mi každou chvíli natrhne moje sedací část, tak se ptám sestřičky jestli je to normální. Ta mi odpoví, že takhle je to výborné, že to znamená, že miminko postupuje dolů a ať jsem ráda. Takže budu tiše trpět. Mezi bolestí mě prohlédne a roztahuje mi hráz, aby hlavička mohla projít pánví. No, nic příjemného to není, ale dá se to vydržet.
Nejhorší je, když jsem připojená na křivku. Nemůžu se ani pohnout a bolesti jsou čím dál větší. Jediná pozitivní věc je když mi sestra oznámí, že je to krásný, že jsem otevřená na 6 prstů. Pak zase můžu na míč. To je úleva.
Bolesti se stupňují a já s každou další cítím, jak se mi křiví výraz ve tváři. Manžel se mě pořád ptá, jak mi má pomoct a já ho pokaždé ošklivě odbydu. Jsem na něj vážně hnusná a později mě to moc mrzí. Za chvíli přichází sestřička a ptá se jak mi je. Řeknu jí, že už bych vážně chtěla tlačit, takže mě prohlédne a sdělí mi, že jsem otevřená už na 8 prstů a když to tak půjde dál, mám to za chvíli za sebou. Mezitím mi dr. propíchne vodu a prohodí, že už jsem ji teda moc neměla. Vzhledem k tomu,že podle mého doktora jsem už 17 dní přenášela, tak se nebylo čemu divit.
Je zhruba 21:45 hodin a sestřička mě upozorňuje, že mě bohužel musí napojit na křivku. Tím mě ale vůbec nepotěší. Není moc dobrý pocit, když musíte ležet v bolesti na jednom boku a nesmíte se pohnout. Je to šílený. Každou kontrakci sice prodýchávám jako uběhaný pejsek, ale místo toho, abych ke konci bolesti začala dýchat pomaleji, začnu tlačit.Vím, že to nesmím, ale nedá se to vydržet. Takže se moje bolesti zvětšují.
Ptám se sestřičky jak dlouho budu napojená a ta mi po menší prohlídce sdělí konečně dobrou zprávu. Jsem otevřená na všech10 prstů takže za chvilku budu moct tlačit jako ďas.. Zhruba po 5 minutách mě odpojují a naposledy mi vysvětlují co dělat. Vypadá to snadně, ale opak je pravdou.
Jako prvorodičce mi sestřička pomáhá tím, že mi trochu tlačí na bříško.
Poprvé zatlačím. Chvíli to jde, ale pak to začne bolet a já ztrácím sílu i chuť. Celou noc předtím jsem nespala. Jsem unavená a naprosto bez energie. Díky bohu aspoň za toho mého chlapa. Chvilku si odpočnu a jdu na to znovu.Vše se ale opakuje. Zatlačím a zase nic. Sestřičky mi už ale tvrdí, že vidí hlavičku i s vlásky a když ještě jednou zatlačím určitě už bude miminko na světě.
Moc jim nevěřím a říkám, že mě určitě chtějí jen potěšit, že už to budu mít za sebou. Ale stojí si pevně za tím, že toto zatlačení bude poslední. Sbírám tedy poslední zbytky sil, pořádně se nadechnu, zavírám oči, bradu pokládám na prsa a tlačím.
Najednou cítím obrovský pocit úlevy a sestřička mi ukazuje naše čerstvě narozené miminko. Zmůžu se jen na "jéé,ta je krásná". A rozplývám se nad tím kolik má vlásků.
Najednou cítím tlak a prázdnotu, když ze mě odchází pupeční šňůra. Za placentu mi museli tahat, byla nějak srostlá.
Můj muž se zatím se sestrou věnovali umývání malé. Mě mezitím přichází paní doktorka zašít. Manžel už je zpět a já ho konečně chytám za ruku. Málem mu ji utrhnu, protože i přes otupující injekci je šití velice bolestivé. Mám pocit, že porod byl proti tomu balada. Celá ta šicí procedura trvá hrozně dlouho, ale těší mě že tohle je už opravdu poslední krok.
Tak a máme to za sebou. Dvě hodiny ještě musím odpočívat na sále. Přináší mi mimíska na přisátí a vše probíhá bez nejmenších problémů. Okamžitě se přisaje k prsu a já mám zvláštní pocit, Je to něco nového. Pro mě pro manžela........ PRO NÁS.
Když odnesou našeho broučka, nechám si podat mobil a okamžitě každému odesílám zprávu s tou radostnou novinkou.
Je půlnoc.... Jdu se osprchovat, manžel a sestřička mě doprovází na pokoj. Naposledy se rozloučím a i když manžel jede domů, ráno už budeme dvě.
Ráno v 5 hodin mi Natálku přinesou a už zůstává u mě. Je to nádhera. Hned druhý den mám mlíčko a zdá se mi, že lépe už to dopadnout nemohlo. Malá je to nejhodnější a nejspokojenější děťátko pod sluncem. Teď už máme půl roku k tomu 2 zoubky, propíchlá ouška za sebou tři očkování. Neznám co jsou teploty, proplakané noci.

Pro každou maminku je to její miminko nej... a pro mě je nej to moje a hned po něm je nej můj manžel, protože když jsem ho nejvíc potřebovala, stál mi po boku.