„Vezmeš si mě?“ znělo v našich hlavách, když jsme byly malé holčičky a snily o pohádkovém princi, který pro nás přijede na koni a my strávíme zbytek života po jeho boku jakožto královny. Později jsme upustily od utopistických představ, ale pořád jsme přemýšlely o tom, jaký asi bude - náš muž, náš den D. Některé z nás se vdaly, některé se otázky sňatku začaly bát.
Pro spoustu lidí v dnešní době je svatba zbytečnost a přežitek z dávných dob. Na to, že se lidé milují a žijí spolu, přece nepotřebují papír. Stejně se svatbou nic nezmění. Opravdu je to tak?
Samozřejmě, i před svatbou spolu dva bydlí a pečují o společnou domácnost, hospodaří s penězi a kolikrát i vychovávají dítě. Manželství ale není jen o takovémto soužití. Manželství nás nutí k věrnosti a oddanosti. Nutí nás vzájemné konflikty řešit, ne před nimi utíkat. Nemůžeme se jen bezhlavě pohádat a prásknout dveřmi. Je důležité komunikovat a navrhovat kompromisy. Sžít se s duší manžela a pochopit jeho chování, jeho povahu. Radovat se z jeho ctností a omlouvat chyby. Otevřeně ho milovat a zvykat si na jeho blízkost.
Manželství znamená oporu v těžké chvíli. Za manželem můžeme jít s trápením beze strachu z odmítnutí, musíme se ale připravit i na to, že touto oporou jednou budeme my. Co je ale krásnějšího, než pocit, že jsme pomohli člověku v nesnázích? Jeho radost z vyřešení problému nás potom bude o to víc těšit.
A kdy je vhodný čas na svatbu? Ve dvaceti letech? Třiceti? Po měsíci vztahu? Dvou letech?
Podle mě ve chvíli, kdy zjistíme, že to, co cítíme, není pouhá zamilovanost a oblouznění, ale čistá láska. Ve chvíli, kdy jsme si jistí, že jsme se naučili žít s chybami toho druhého a že nám nevadí. Kdy víme, že každý problém dokážete s tím druhým vyřešit, dostat se přes každou propast.
Moje máma mi řekla, že můj současný partner je sice milý a dokázal by mě zajistit, ale že se mohu během studií ještě hodně změnit a přijít na to, že on není ten pravý. Že bychom se tedy měli brát až po dokončení veškerého vzdělávání. Já s ní nesouhlasím. S partnerem jsme tři roky a za tu dobu se nám postavilo do cesty hodně problémů, které jsme společně překonali a které nás nakonec posílily. Každé odloučení nás nakonec mnohem blíže spojí. Víme, že už nás neovlivňuje chemie a hormony, ale už jen srdce, které má neměnný názor. Víme, že se milujeme a chceme se vzít. Protože pro nás je manželství pouto, které nám nedovolí být zbabělí a utíkat od krás našeho vztahu.
Autor:Individuum