Marcela

Vychovávám svého syna sama od jeho narození, to je víc než 13 let. Vím, jaké to je nemít téměř žádné peníze, vím, jaké to je přežívat i to, jaké to je, když člověk má alespoň na skromné žití.

Nikdy jsem neměla nikoho, po kom by můj syn mohl „dědit“ oblečení. Kamarádky mají podobně staré děti a můj syn je na svůj věk hodně vyspělý a od malička vyšší, než jeho vrstevníci. Tak alespoň jeho oblečení, někdy i obuv, z kterých již vyrostl, posílám své sestře. Má dvě mladší a menší děti. Ty většinu využijí. Přidávám k nim i oblečení po sobě, které mi je již malé. Má sestra je štíhlejší než já, bydlí na vesnici, tak mnohé také využije. Znáte to, na zahradu se hodí vše mimo sukně, šatů a lodiček na podpatku. Sestra si věci přebere a ty, které nevyužije, odnáší do kostela v jejich vesnici, kde je stálá sbírka na charitativní účely. Lidé v tíživé finanční situaci se sem sjíždějí a scházejí ze širokého okolí a odnášejí si, co se jim hodí pro další využití. Mám z toho dobrý pocit. Oblečení, obuv i doplňky, které my už nevyužijeme, tak slouží druhým dál.

Když můj syn odrůstal plyšovým hračkám, rozhodla jsem se všechny odvézt své sestře. A že jich  byla hromada! Líbí se sice i mně, jsou milá, hebká, měkoučká a příjemná na dotek, mít ale z bytu skladiště nemůžu. A tak jsem milé plyšáčky sbalila, nacpali jsme je do taťkova auta a odvezli k sestře. Sestru to potěšilo. Vybrala si ale jen pár kousků, protože její děti mají doma také plyšákový ráj. A pak se mě zeptala, zda by mi nevadilo, kdyby plyšáky, kabelku, kterou jsem už nenosila, a ještě jeden svetřík odnesla do kostela na charitu. Samozřejmě, že mi to nevadilo. Pořád lepší, než kdyby se věci hodily rovnou do kontejneru. Dokonce jsem šla s ní a s věcmi jí pomohla.

 Asi za měsíc přišel syn ze školy, že mají ve třídě nového žáka. „A víš, že se přistěhovali z vesnice, kde bydlí teta?“ ptal se mě syn. Samozřejmě, že jsem nevěděla. Vždyť jsem nevěděla nic ani o Jakubovi, který do třídy přišel v polovině školního roku.  

Syn se s novým žákem brzy skamarádil. Párkrát přivedl Jakuba i k nám domů. Je to takový hubený, drobný hošík. Má ještě mladšího, tříletého bratříčka Honzíka. Jejich máma s nimi žije, tak jako já, sama. Z vesnice odešla po rozvodu do bytu, který si pronajala v našem městě. Pracuje tu a její kolegyně v práci jí byt pronajala. Brzy jsem měla možnost setkat se i s Marcelou, Kubovou a Honzíkovou maminkou. Když k nám poprvé přišla na mé pozvání, Honzíka měla ve školce, již mezi dveřmi jsem poznala kabelku, kterou jsem jednou odvezla k sestře na vesnici a kterou jsme pak nesly společně do kostela. Ale takových kabelek je spousta, určitě to není ona. Říkala jsem si a brzy se s Marcelou skamarádila. Syn mi občas řekl, že Kuba nemá ve škole pomůcky, nemůže jet na výlet nebo chyběl ve škole, když šli právě na divadelní představení. Myslela jsem si, že pomůcky prostě zapomíná, tak jako občas i můj syn, a akcí se neúčastní, protože třeba nechce. Pak jsem byla Marcelou pozvaná k nim na návštěvu. Vybavená bonbóny pro děti jsem vešla do bytu. Tam jsem konečně poznala i mladšího klučinu. Marcela mi přišla otevřít a za ruku se jí držel Honzík. V ruce svíral medvídka, kterého míval můj syn. I tohoto medvěda jsem darovala na charitu. To už nebyla náhoda, to už byl fakt. Marcela neměla peněz na rozdávání, a tak svou finanční situaci řešila tím, že si občas ve vesnici, kde bydlela, zašla a vybrala si nějakou věc pro sebe nebo pro děti.

Nechtěla jsem jí říkat o svém zjištění, Marcela se mi ale brzy sama svěřila. Vyprávěla o tom, jak její muž pil a byl závislý na automatech. Nadělal si spoustu dluhů, které nyní splácí za něj. On je totiž ve vězení, protože se snažil řešit svou situaci loupeží. Ale ona si našla dobrou práci a dluhy bývalého manžela se jí už téměř podařilo splatit. Myslela si, že jí budu opovrhovat. Tak jsem jí řekla, že o její situaci už vlastně vím. Dokonce jsem se přiznala, že kabelku, kterou má, jsem darovala do kostela já. Nejdřív se styděla, pak jsme se tomu ale obě zasmály. To, že splatila dluhy, které neudělala, a sama se stará o dvě děti, je hodno obdivu, nikoli opovržení. Je pravda, že pár lidí z okolí její situace odradila, dobří přátelé ale zůstali. Já už nevozila tolik věcí sestře, protože jsem řadu věcí mohla dát rovnou Marcele. Ta se z bludného kruhu splátek již dostala úplně, dobře placená práce jí zůstala a mně zůstala dobrá kamarádka.