Nevyspíte se, protože v noci musíte několikrát na malou? A ve dne už návštěvy toalety už ani nepočítáte? Měla byste se svým problémem svěřit lékaři, účinná pomoc totiž existuje. Možná si myslíte, že frekvence vašich návštěv není nějak neobvyklá.

Chodíte sice na záchod hodně často, ale podobné problémy jistě má každý druhý. Navíc se ostýcháte promluvit si o tom se svými blízkými, i když tak nějak tušíte, že vaše trápení není úplně běžné. Stanovit, co je normální v této oblasti není úplně snadné, záleží totiž na tom, kolik jste zvyklá denně vypít tekutin: někdo chodí na toaletu třikrát denně, jiný desetkrát, aniž by s tím měl nějaké problémy. Obecně lze říci, že pokud musíte na malou více než osmkrát za 24 hodin, lékaři by se nad vaším stavem zamýšleli.

Když se nervy zblázní…

Podstatným znamením, že cosi není v pořádku, je noční nucení na záchod. Dospělý člověk by se kvůli močení neměl v noci budit, pokud toho samozřejmě večer hodně nevypil. A dalším varovným příznakem je fakt, že musíte na záchod okamžitě, jak se vám začne chtít. U zdravého člověka to probíhá tak, že pokud je močový měchýř naplněn, nervy z jeho stěn o tom začnou vysílat signály do mozku.

A činí to stejným způsobem jako zvonění v divadle: každý signál je naléhavější než ten předtím. Pokud mu nevyhovíme, měchýř vyšle další, silnější signál. A po určité době další, již urgentní výzvu. A mozek poslechne a dovede nás na WC. U lidí postižených urgencí ovšem mozek dostává hned ten nejsilnější signál, takže je nutné vyběhnout na toaletu okamžitě, během několika desítek vteřin, i to když je měchýř téměř prázdný. Nemocný tak musí okamžitě stihnout to, na co má zdravý člověk přinejmenším několik minut.

Horší než cukrovka

Těmito potížemi trpí až dvacet procent žen starších čtyřiceti let. Nejde o inkontinenci (i když u části případů k úniku moči dochází), protože většinou v měchýři prostě prakticky žádná moč není. Psychické nutkání je ovšem natolik silné, že mu prostě nelze nevyhovět. Žena trpící urgencí se mnohdy postupně dostává do izolace: strach z toho, že nedoběhne včas na toaletu, prostě ovládne její život.

Lékaři specializující se na potíže s močovým měchýřem, používají termín „toilet-mapping“ – pokud nemocný člověk přijede někam, kde to nezná, okamžitě se zajímá o to, kde se nachází nejbližší WC, na které si může dojít včas. Časem to vede třeba k tomu, že žena začne volit stále stejnou cestu do práce, na které zná všechny toalety.

A postupně omezí i různé společenské akce – nelze prostě chodit do divadla a dvakrát za představení vstát a vyběhnout ze sálu. To vše vede k nebývalému psychickému a fyzickému vyčerpání. Urgence má na běžný život horší dopad než třeba cukrovka: třetina takto postižených žen trpí depresemi a dvě třetiny mají potíže v sexuálním životě.

Léčba vyžaduje trpělivost

Ženy s urgencí se bohužel dosud málo léčí. Vede je k tomu ostych a také strach z radikálních medicínských řešení, tedy především z operace. Jenže to je zcela zbytečné – léčba začíná, a ve většině případů také úspěšně končí, podáváním moderních léků ze skupiny parasympatolytik (anticholinergik). Obvykle se začíná základními přípravky, a pokud se nedostaví očekávané výsledky, přechází se na vyšší dávkování nebo se nasazují jiné léky, které více prodlužují takzvaný čas varování (tím se označuje doba od vyslání signálu nervů o nutnosti navštívit toaletu po moment, kdy člověk opravdu musí potřebu vykonat).

Léčba vyžaduje trpělivost, protože nalezení toho nejvhodnějšího léku trvá třeba i pár měsíců. V tomto případě totiž dvojnásobně platí, že nejsme stejní – urgence je totiž důsledkem mnoha různých příčin a u každého je jejich kombinace trochu jiná. První výsledky léčby se mohou projevit už po třech týdnech, obtíže ovšem přetrvávají třeba ještě i půl roku. Výsledek ovšem stojí za to: je jím pocit, že život se nemusí plánovat podle dostupnosti toalet.

Zdroj: Inkontina.cz
Autorka: Marta Duspivová

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout