Mé dávné rande snů

  Když mi bylo –náct, dopisovala jsem si s klukem, co byl o dva roky starší. Tehdy mi jeho adresu dala kamarádka a jemu zase dala tu mou. Bydlel ve vedlejším městě. Osobně jsme se neznali, i když jsme si vyměnili pár fotografií. Bylo to krásné dopisové přátelství.

Jak jsme se postupně poznávali prostřednictvím dopisů, začínal mi být hodně sympatický. Já jemu asi také, proto po nějakém čase navrhl, že se konečně setkáme. Zavolal ale den předem, vlastně pozdě v noci. Já návrh přijala s vědomím, že půjdu ve svém oblíbeném svetříku. Přeci jenom jsem poslední dobou trošku přibrala a svetřík má lichotivý střih a schová nějaké ty špíčky. Navíc mi sluší ze všech věcí nejvíce.

     Den D byl tu, rande na spadnutí. Osprchovala jsem se a dala se do líčení. Make-up se mi podařil nanést tak, jak snad nikdy předtím. Jen jsem si zapomněla po kávě opět vyčistit zuby. Celý život nechodím z domu bez vyčištěných zubů, nemohla jsem jít ani na pro mě důležité rande. Vběhla jsem do koupelny a opatrně si vyčistila zuby, abych si neporušila líčení. Když jsem se pak podívala do zrcadla, v jednom koutku úst jsem měla pěnu ze zubní pasty, jako bych trpěla vzteklinou. Když jsem pěnu smyla, měla jsem i částečně smyté líčení. Proto jsem začala znovu nanášet make-up. Při opětovném pohledu do zrcadla se na mě dívala cizí, hrozně nalíčená holka. Řasenka a lesk na rty vše napraví! Nenapravili. Už nebyl čas vše předělávat. Vběhla jsem do pokoje a popadla svůj oblíbený svetřík. Den předem jsem v něm byla u kamarádky, cestou zpět mi ujel autobus a já se pořádně zpotila, když jsem spěchala domů. Svetřík byl vhodný tak akorát na vyprání. Na to už ale nebyl čas. Byl to tmavý svetr, proto mě napadlo přeprat partie, které již ztratily vůni aviváže. Vypadalo to dobře. Svetřík jsem vysušila osuškou, ale vlna byla stále vlhká. Pověsila jsem ho na chvilku na sušák na okně. Venku foukal vítr, pár fouknutí vlhkost snadno vysuší. Dala jsem se do žehlení kalhot. Když jsem byla u konce, s hrůzou jsem zjistila, že mi svetřík uletěl. Když jsem ho konečně sebrala z keříku růží pod oknem, zjistila jsem, že je v jednom místě zatržený od ostnů. Rychle jsem vše napravila háčkem. To jsem už ale měla být dávno na cestě. Oblékla jsem se a vzala do ruky lahvičku parfému. Neměla rozprašovač a jak jsem s ní zuřivě mávala, vyteklo trošku víc tekutiny, než kolik jsem zamýšlela. Smrděla jsem jak pouliční holka. „Budem venku, nebude to cítit.“ Uklidňovala jsem se.

     Cestou začalo poprchávat a jedna velká kapka mi stačila rozmazat řasenku, než jsem si roztáhla deštník. Auto, které mě míjelo, vjelo do kaluže z předchozího deště a pořádně mi zastříkalo čerstvě vyžehlené kalhoty. Na rande jsem dorazila mokrá jako myš a pořádně zadýchaná. Navíc mě v podpaží studila stále vlhká vlna svetříku. On byl pěkně oblečený a dokonce mi donesl kytičku. Venku pršelo, proto jsme si museli jít sednout do baru. Ani nevím, co jsem povídala. Byla jsem hrozně nervózní a stále jsem cítila vtíravou vůni parfému. Snažila jsem se maskovat flek na kalhotách. Hrůza!

     Samozřejmě jsme se už neviděli.

A právě včera jsem ho po letech potkala. Šla jsem s partnerem a synem z oslavy narozenin a moc nám to slušelo. On si vedl svou obtloustlou manželku a vypadal strašně ztrhaně. Přestože jsem jen o dva roky mladší, připadala jsem si vedle něj jako holčička vedle stárnoucího pana učitele. Pozdravili jsme se a já, když jsem zhodnotila vzhled svého druha, jsem byla nakonec ráda, že jsme se tenkrát viděli jen jednou.    

Pája K. - čtenářka 

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10