Domluvené rande

Tak jsem se zase nechala přemluvit. Kamarádka přišla s tím, že mě chce seznámit s prima mužem. Je sice o dva roky mladší než já, ale svobodný, s vlastním bytem a autem.  Dlouho jsem jejímu tlaku nevydržela odolávat. A tak jsem jí dovolila, aby mu dala mou e-mailovou adresu. Samozřejmě ne tu, v které mám uvedeno jméno a příjmení. Mám adresy dvě, pro „strýčka příhodu“.  A Marek napsal. Uvedl základní údaje, které se shodovaly s těmi, které jsem již obdržela od kamarádky.

Pár dní jsme si jen psali. O tom, co děláme, co plánujeme dělat atd. Pak se Marek vyjádřil, že by mě rád navštívil. Po tolika letech nehledání mám mít rande? Uvažovala jsem. Žiji roky sama se synem a jsem docela spokojená. Docela. „Ale vzpomeň si, jak jsi panikařila, když jsi neuměla zapojit nový počítač?“, křičelo mé druhé já. „A jak ti je, když jsi nemocná a není nikdo, kdo by ti uvařil čaj, pohladil tě, skočil nakoupit?“, přímo řvalo a vyzývalo mě, abych Marka neodmítala.

Tak jsem se nechala přemluvit.  Sraz u obchoďáku ve dvě odpoledne, to bude syn v kroužku. A Marek je ochoten přijet k nám do města! To je velké plus pro něj. A tak se nachystám, nalíčím se, přetřu rty novým, drahým leskem. Že bych si ho koupila speciálně pro Marka? No, včera jsem šla a vybrala si ho, přestože jsem ho vůbec nepotřebovala. V oblíbené halence vypadám skvěle. Vyrážím.

     Při příchodu k obchoďáku se svým psem, který je zároveň naším smluveným znamením, se rozhlížím. Nevybrali jsme dobré místo. Lidí moc, ale žádný neodpovídá věku mého ctitele. A nikdo nevypadá, že by šel na rande. Až ho zahlédnu. Celý v bílém, má i bílou kšiltovku. Ale…vždyť to je kluk! Má mít 36 a tento vypadá minimálně o 10 let mladší. Ale čeká tu, kouká po mně. Ne, to mu nemůžu udělat! Vypadá jako můj syn. Je krásný, svalnatý, nádherný. Pokukuje po mně, já po něm. Ale první osloví ženu muž. A tak se chvilku na sebe díváme. Pak krasavec bere telefon. Bude mi volat! Odcházím. Přece mi teď nemůže zvonit v kabelce telefon, aby byl zklamaný. Jsem máma s dospívajícím synem, vypadám prý mladičce, ale s tímto krasavcem se rovnat nemůžu. Kluk nakonec odchází. Nakoupím si, sehnala jsem zlevněné listové těsto. Aspoň nějaký úspěch, udělám synovi šátečky. A pak si ještě koupím, pro zlepšení nálady, novou halenku. A vracím se domů. Nohy plné puchýřů z bot, které nerada nosím. Jsou krásné, ale příšerně mě tlačí. Šoupu se k domovu. Když jsem pár metrů od baráku, dostávám SMS: „Ahoj, vlak měl zpoždění, čekám tě na náměstí. Mám modrou kšiltovku.“ A tak, byť pár metrů před mým milým domovem, dávám se na cestu zpět. Snažím se spěchat, protože nemám kredit, abych mu odepsala. Sotva jdu, i když se snažím letět, listové těsto a halenka odpočívají v tašce.  Ale ten Marek přijel, dal peníze za cestu, nemůžu ho tam nechat. Ne, rozhodně nejsem ten typ! Chvilku mě napadá, jestli to není ten mladík. Vzal si modrou místo bílé kšiltovky a šel zjistit, zda jsem to skutečně já, s kým měl rande.

Na náměstí seděl skutečně človíček v modré kšiltovce. Vykuřoval cigaretu, kterou si sám ubalil. A psal, že přestává s kouřením! Přivítáme se a já mám tu čest se setkat s nejtišším člověkem svého života. Pravý šok přijde, když zjistím, že uznává buddhismus. A tak se posléze dozvím, že za své neúspěchy si můžu sama, že se musím rozdávat pro druhé. Já, která neublížím ani broučkovi!

Jsem ráda, když konečně přichází hodina jeho odjezdu. Doprovodím stvoření, které během hodiny vykouřilo další tři balené cigarety, na zastávku a s úlevou se vracím domů. Vybalím těsto, které v úporném vedru zkyslo, hodím ho do koše a už vítám svého syna. Připravím večeři a usedám k televizi. Sama usedám k televizi.

A jsem nesmírně šťastná, že sama! No, nebylo škoda drahého lesku na rty?