Milá Julinko a Honzíku!

Moje milá Julinko a Honzíku,

je skoro půlnoc, venku sněží a vedle nás tu v Italii ve dvou postýlkách ležíte vy dva, česko-italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci. Chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo.

Doufám, že vám budeme těmi nejlepšími rodiči a dáme vám vše, co budete potřebovat, a budete s námi šťastní. Pořád jsem hledala smysl života a ten jsem našla, když jste se narodili. Je mi úplně jedno, zda toto štěstí s vámi prožíváme v Čechách, v Itálii nebo na konci světa. On může být člověk šťastný a nešťastný kdekoliv, na místě až tak moc nezáleží. Sice bych ráda viděla vaši českou babičku častěji, ale i tak se vidíme každých pět týdnů minimálně na pět dní až týden, ale kdybych bydlela v Čechách 400 km daleko od domova, bylo by to podobné, ale slyšíme se každý den.

S vaším tatínkem jsem se poznala zcela náhodou pracovně. Pracovala jsem v oblasti pracovni mobility v rámci EU a váš tatínek jako advokát. Naše pracovní korespondence ani nevím jak přerostla v osobní a asi po třech měsících za mnou váš taťka přijel, už ne již pracovně, ale soukromě. Vždycky jsem si říkala, že bych nikdy cizince za partnera mít nechtěla a ještě ke všemu Itala, ti mi vždy připadali jako největší nafoukaní frajeři. Možná je opravdu pravda pořekadlo "Odříkaného chleba největší krajíc". Ale jak jsem zjistila, oni jsou dobří a špatní lidé všude na světě, sice možná trochu platí kulturní stereotypy, ale ve finále se všude najdou dobří lidé. Jak jsem zjistila vlastními zkušenostmi, není nutné hledat za každou cenu zde v Itálii Čechy, protoze on toho človek můze mít více společného s Italem než s Čechem. Tím myslím životní priority, smysl života, zájmy..., on si člověk často lépe rozumí s Italem. A za každou cenu vyhledávat Čechy, jen protože jsou také Češi, nemá opravdu smysl. Jak řekl váš strejda Maurizio při proslovu na svatbě, který si mimojiné zapomněl připravit a mluvil od srdce, co ho v tu chvíli napadlo: ,,Nám Italům připadá Česká republika tak daleko na severu, ale ve finále toho naše rodiny mají společného více než např. dvě různé italské rodiny“. I já musím říct, že Italie je pro mě druhým hezkým domovem.

Já s vámi mluvím výhradně česky, tatínek výhradně italsky, tak se naučíte již odmalička výborně oba jazyky. S tatínkem mluvíme italsky a česky, musím říct, že to tátovi skvěle jde, i když na počátku jsme spolu mluvili jen anglicky, uměla jsem italsky snad jen Buon giorno a tatínek uměl česky snad jen slovo Becherovka. Občas vám táta čte pohádky i v bolonštině, to je jazyk, kterým se tu mluví kromě italštiny. Já mu ješte moc nerozumím, znám pár slov, ale oni ani Italové zde tomuto jazyku nerozumí, váš táta je mimojiné také profesorem tohoto jazyka. Doma vaříme česká i italská jídla, oba dva si s tátou přejeme, abychom vám toho češství hodně předali, když vyrůstáte tady v Itálii. Myslím, že v obou státech se budete cítit jako doma, já už se tak také téměř cítím. Máme v ČR domeček a často tam jezdíme.

Člověk určitě spoustu věcí v Čechách opustí, ale zase spoustu jich zde nalezne, určitě se o spousty věcí zde obohatí. Když teď bydlíme v Itálii, oba dva s tátou víme, že kdo opustil více věcí, jsem byla právě já. Myslím, že Robero se mi to vše snaží vynahradit. Ale i pro vašeho tátu se spousta věcí změnila, asi bych to popsala tak, že asi už nemá tolik prostoru pro sebe, neboť s ním chodím mezi všechny jeho kamarády a na nejrůznější aktivity, protože tu ještě moc vlastních aktivit nemám. Určitě je to také tím, že máme vás dva andiíky a vy nám zabíráte opravdu 25 hodin denně.

Spousta lidí namítne, že většina manželství s cizincem většinou končí rozvodem, ale ono i leckdy s Čechem končí rozvodem. Zkrátka život nemusí vyjít s Čechem ani s Italem a rozdíly české a italské kultury opravdu nejsou veliké.

Otěhotnět byla pro mě věc téměř nemožná, pomohla nám až moderní medicína, proto když jsem na prvním ultrazvuku uviděla dvě bijící srdíčka, nahrnuly se mi slzy do očí. Prožívala jsem ten nejkrásnější pocit na světě, který jsem kdy zažila, byla jsem tak moc štastná. V prvním těhotenstvi miminku bohužel zaniklo srdíčko. Od začátku těhotenství jsem si píchala injekce na ředění krve kvůli trombofilní mutaci. Spousty hormonálních injekcí na udržení těhotenství se skvěle naučil aplikovat váš tatínek. Pořád jsem vám dvěma bojovníčkům eskymáčkům dodávala spoustu energie a každý den si s vámi povídala a poslouchala hudbu.

V osmém týdnu těhotenství jsem bohužel začala krvácet jako při prvním těhotenství, v děloze se mi vytvořil hematom, musela jsem do nemocnice, měla jsem obrovský strach, že vás ztratím, ale moc jsem věrila, že to zvládneme. Zvládli jsme to, po dvou týdnech jsme šli z nemocnice domů. Začátek těhotenstvi jsem prožívala mezi záchodem a gaučem, ze začátku jsem zhubla 6 kg, ale od 14. týdne jsem se začala cítit skvěle, přestala si píchat hormonální injekce, zůstaly už jen ty na ředění krve a začala jsem přibírat, teď jsem si těhotenství začala báječně užívat. Všechny genetické testy dopadly výborně. Jaké bylo překvapení, když nám na ultrazvuku řekli, že jste holčička a chlapecek! O jménech jsme měli hned rozhodnuto. Tatínek vám každý večer povídal italskou pohádku a hladil mě po bříšku.

Ve 20. týdnu se vyskytla další komplikace, a to těhotenská cukrovka. Dietou se bohužel nedala zvládnout, tak jsem si začala píchat ještě insulin. S insulinem byla cukrovka kompenzovaná, vy jste skvěle rostli, bříško taky, pomalu jsme pro vás začínali chystat věci. Ješte ke všemu se objevily RH protilátky, protože já mám krevní skupinu RH negativní a vy jste zdědili po tatínkovi RH skupinu pozitivní. Chodila jsem častěji na krevní testy a i tohle jsme zvládli na výbornou. Říkala jsem si, co ještě se může přihodit. Těhotenství jsem si ale užívala i přes všechny tyto komplikace. Byla jsem pyšná nastávající maminka. Jednou jsem sice byla v nemocnici kvůli srdeční arytmii, ale hned za dva dny mě pustili domů.

Bohužel se přihodilo něco neočekávaného na náhodném ultrazvuku, který jsem ani nemusela podstoupit. Tobě, Julinko, zjistili na hlavičce cystičku. Odeslali mě do krajské nemocnice na velký ultrazvuk. Jela jsem tam se slzami v očích, vše vypadalo tak skvěle, a teď se najednou v mžiku vše změnilo a zhroutilo. V nemocnici na ultrazvuku na tvé hlavičce, Julinko, nic nezjistili, vše bylo v naprostém pořádku, ale na Honzíkově srdíčku se objevil problém. Ihned nás poslali na dětskou kardiologii. Tam nám kardiolog vysvětlil, ze se jedná o celkem raritní genetické onemocnění, které se vyskytuje s frekvenci 1:30 000 s nejasnou prognózou. Byla jsem zničená, hned jsem volala vašemu tatínkovi, který byl pracovně v Itálii, ten za námi hned přijel. Po prostudování informací a hledání na internetu, kde jsou popsány ty nejtěžší případy, ve kterých se popisuje postižení ledvin, mozku, očí, kůže, postižení epilepsií, autismem apod., jsem byla opravdu zničená. Myslím, že jsem celý týden probrečela. V té době jsem se téměr nemohla ani podívat na výbavičku pro vás. Tolik jsem se na vás těšila a teď přislo tohle jako zásah z čistého nebe. Dostaly mě z toho trochu až vaše babička, teta a tatínek. Snažila jsem se být optimista a stále s vámi mluvila a věřila, že vše dobře dopadne. Neustále jsem si četla příběhy o lidech a jejich dětech, kteří mají také toto onemocnění. Pomohly hodně i alternativní metody jako reiki apod. Byl to opravdu velký stres, myslím, že takový stres jsem ještě v mém životě nezažila. V takových chvílích člověk pochopí, co je v životě opravdu důležité a co jsou jen malichernosti.

Čas plynul, italská prababička se pravidelně s dědečkem modlila k Pražskému Jezulátku. Časem se človek se situací trochu vyrovná a zvykne si na ni, i když je to opravdu stále těžké žít s myšlenkou, zda se ti po porodu, Honzíku, srdíčko rozběhne a jak se vše bude vyvíjet dál. Snažila jsem si co nejvíce s vámi povídat a povzbuzovat vás. V 36. týdnu, na Velikonoční pondělí, jsem jela do porodnice. Měla jsem obrovské bolesti v zádech, byl to ale planý poplach, porod to ještě nebyl. Do nemocnice jsem se ale vrátila za dva dny, neboť bolesti se stupňovaly, měla jsem zánět ledvin a vysokou horečku. Hned si mě v nemocnici nechali, dostala jsem spoustu kapaček a antibiotik. Lékaři postupně naplánovali císařský řez na další týden, tatínek musel ještě do Itálie a byli jsme domluveni, že se vrátí za tři dny a ještě dva dny před porodem spolu budeme v nemocnici. Vše bylo ale jinak. Když jsem si 5 dní před plánovaným porodem šla jednou umýt jablko do koupelny, ucítila jsem něco teplého na nohách, byla to plodová voda. Už jsi tu chtěl být s námi, Honzíku, o něco dříve, praskl totiž tvůj plodový obal. Hned jsem volala vašemu tatínkovi, že už se chcete narodit, jeho první reakce byla, zda ještě ale nemůžete počkat na stanovený termín, až tu bude i on. Musela jsem se smát.

Byla jsem moc ráda, že jsem mohla rodit ve spinální anestezii. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem tě slyšela, Honzíku, jak ses rozkřičel na celé kolo, hned minutu po tobe Julinka. Byla jsem tak moc štastná, že jsem zapomněla na všechny problémy. Tatínek byl v té době na cestě do Čech v Innsbrucku. U porodu asistovala vaše teta Marie, byla první, koho jste na světě viděli. Vás odvezli na kardiologickou JIP a mě na pooperační, ale jestě tu noc jsem vás viděla a tatínek hned jel ještě v noci ve 2 hodiny za vámi. Když jsme se druhý den poprvé viděli všichni čtyři - já, tatínek a vy dva, poprvé jako rodina, oběma nám s tatínkem tekly slzy štestí. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Již v nemocnici jsem se snažila získat co nejvíce informaci o tomto onemocnění. Jaké bylo mé překvapení, když mi jedna lékařka na moje dotazy odpověděla, že my toho o tomto onemocnení víme více než ona a že si o tom bude muset přečíst něco na internetu.

Je spousta věcí, které jsou lepší tady v Itálii, ale spousta věcí je lepších zase v Čechách. Lepší je např. zdravotní péče ohledně tvé nemoci zde. V Čechách jsem musela vše shánět po internetu, lékaře specialisty, informace apod. Kdybych se neinformovala já, v nemocnici by nás poslali domů bez jakýchkoliv informací. Horší tu je zas např. sociální systém, mateřská tu trvá jen 8 měsíců, a pak detičky musejí do jeslí nebo je nutná chůva, která stojí kolem 10 euro na hodinu. A to nemluvím o tom, že to nejdůležitější a nejkrásnější období vašeho dětství nejste s mámou ani s tátou. Takových lepších a horších věcí je spousta.

Tvé srdičko, Honzíku, mělo trochu šelest a obstrukci, po porodu jsme chodili každý týden na kardiologii, teď nás čeká další kontrola až za půl roku, protože srdíčko se s věkem vylepšuje. Mohou se vyskytnout i další komplikace a další symptomy tohoto genetického onemocnění, které jsem zde již popisovala. Kdybych jednoho dne nepodstoupila nahodný ultrazvuk a pan doktor neviděl ve skutečnosti neexistující cystičku v tvojí hlavičce, Julinko, nikdy bychom se ani možná nedozvěděli o tvé nemoci, Honziku, neboť nemáš žádné jiné symptomy a příznaky tohoto onemocnění a my si mohli ušetřit tolik stresu. Ale tahle náhoda přinesla takový vývoj situace a asi to tak prostě mělo být. Naučilo mě to spoustě věcí, jsem vděčná za každý den s vámi, který je bez problému a opravdu si každou chvilku s vámi naplno užívám. Vím, že komplikace se ješte mohou objevit, ale snažím se si to nepřipouštět, žít skvělou přítomností, užívat si života a vás. Pokud budeme celý život žit ve stresu, že by jednoho dne mohly nastat komplikace a ony pak nenastanou, budeme se zbytečně jen stresovat. A kdyby nedejbože komplikace nastaly, budem se stresovat i v době, kdy je vše v pořádku, tedy dvojnásobně a život si vůbec neužijem. A když už si človek říká, že je na úplném dně, pozitivní na tom je, že se od toho dna může odrazit a vše se zas vylepší.

Dva měsíce po vašem porodu jsme se odstěhovali do Itálie. Tady jsi Honzíku podstoupil magnetickou rezonanci. Podstoupil jsi také genetický test, na výsledky se čeká kolem půl roku, onemocnění se potvrdilo, ale bohužel se potvrdilo i u me, i když jsem nikdy žádné příznaky neměla a nemám. O existenci této nemoci jsem nikdy neměla ani tušení. Mým jediným symptomem je malé bílé mateřské znaménko, kterému nikdo nedával žádný význam. Možná jsem i já měla problémy se srdíčkem, jen v té době ještě neexistoval ultrazvuk. Vypadáš jako krásný zdravý chlapeček bez jakýchkoliv příznaků, máš pouze pár bílých znamének jako já, vyvíjíš se báječně. Jste s Julinkou skvělá dvojka, neustále se na sebe smějete, žvatláte si stále mezi sebou a někdy se pořádně taháte za vlasy. Ty, Juli, jsi pro jistotu také podstoupila genetický test, ale výsledky zatím ještě nemáme, ale dle všech ultrazvuků a kontrol ty jsi naprosto v pořádku, toto onemocnění jsi nezdědila. Tato nemoc je totiž dědičná v 50%.

Tady v Italii jste jako opravdové hvězdy. Tady moc dvojčátek není, natož když jste holčička a chlapeček a k tomu blonďatí a modroocí. Když s vámi vyjedeme na procházku, cítím se jak filmová hvězda, neboť nás vždy minimálně deset lidí, a to nepřeháním, zastaví a zahrnuje komplimenty. Dokonce dali vaše fotky i do místního kalendáře, byli jsme tu s vámi i v novinách. Teď se chystáme dokonce i do jednoho pořadu v televizi. Máme neustále nabídky na focení různých katalogů. Užíváme si společné plavání pro kojence a vůbec vše s vámi, jsme moc šťastní. Máte tu už pár kamarádů, často k nám chodí Sofia s maminkou, je jen o dva měsíce starší, bydlí kousek od nás, a spousta dalších kamarádů. Všichni k nám vždy rádi zajdou na českou houbovou polévku, klobásky na pivě či nějakou českou specialitu, ale ovocné knedlíky ty tedy pánům Italům moc nejedou. Všichni jsou vždy rádi, když z Čech přivezeme pivo, becherovku a lázeňské oplatky.

V Itálii se často chodí zapalovat svíčky do kostela. I když nejsem věrící, často tam chodím s tatínkem zapálit svíčku a vždy děkuji za to, že vás mám. Musím uznat, že velmi často se mi zalejou oči slzami radosti. Jste to největší štěstí, co nás v životě potkalo, a je úplně jedno, kde jsme, důležité je, že jsme všichni šťastní.

Rosmarina – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete