Moje babička

Když jsem byla malá, žila jsem na vesnici v jednom domku s rodiči, babičkou a dědou a prababičkou. Prababička byla úžasný člověk. Byla moc hodná, se vším a s každým měla trpělivost. Měla hrozně ráda děti a mě i brášku hodně často hlídala. Ač jsme bydleli v jednom baráčku, tak já a bráška jsme u ní často spávali. Babička vždy říkala, že je ráda, ale že má strach, že v noci umře a my až se ráno probudíme, tak z toho budeme mít šok.

Tahle prababička mne naučila počítat, jako malou mne naučila ukazovat na prstíčkách kolik mi je let, naučila mne, jak se dělá vánočka. Obdivovala jsem ji ve spoustě věcí a měla ji hrozně moc ráda.

Jednou večer mne a brášku dali rodiče spát. Bylo mi asi pět let. Já přemýšlela o všem možném a najednou mne napadlo, že prababička tu nebude věčně. Měla jsem hrozný strach, že umře a začala jsem hrozně brečet. Když se maminka přišla podívat do pokoje, ptala se, proč pláču a já jí řekla, že se bojím, až babička umře. Maminka mne jen objala a řekla, že nemám plakat, že babička neumře.

O tři roky později si babička začala stěžovat na bolesti břicha. Bolesti byly časté a stupňovaly se. Babička (její dcera) jí říkala, ať jde k doktorovi, ale prababička jí na to řekla, že se jí chce jen zbavit, tak to samozřejmě nebylo. Prababička trpěla dlouhou dobu, než se odhodlala jít k doktorovi. Ten ji poslal na vyšetření střev. Tenkrát s ní šla moje máma, protože s ní nikdo jiný nemohl jít. Po vyšetření si mou maminku doktor zavolal a sdělil jí to, co by ji ani ve snu nenapadlo. Řekl jí, že babička má rakovinu a že ji budou muset operovat. Když prababička přišla za maminkou a ptala se, co jí řekl doktor, mamka nevěděla, co říci, nakonec jí řekla, že tam něco má a že ji budou muset operovat. Doma jí to nakonec s babičkou řekli. Prababičce bylo sedmdesát dva let a tahle nemoc byla opravdu nečekaná.

Když babička odjížděla do nemocnice, se všemi se rozloučila. Všichni plakali, včetně mě. Babička na tom po operaci byla špatně. Pan doktor říkal, že kdyby přišla dřív, že by to bylo úplně jiné, ale ona prostě nechtěla, měla velký strach z doktorů a tak to odkládala. Jednou k nám přijel maminčin strejda. Byl za babičkou v nemocnici a brečel. Říkal mé babičce, že s mámou je to špatné, že jen leží, nemluví a má velké bolesti, že jí lékaři nedávají moc šancí. Zrovna jsem šla z chatičky, kterou mi postavil táta a viděla to. Hned mi bylo jasné, že je zle, utekla jsem domů a brečela jsem. Večer maminka s pláčem mně a bráchovi řekla, že babička se už asi z nemocnice nevrátí. Pamatuji si brášku, jak si zakryl obličej rukama a hrozně moc brečel. Já jsem seděla u stolu a také jsem brečela.

Bylo to hrozné. O několik dní později má jediná prababička umřela. Pro všechny to byla hrozná rána a v našem domě, v kterém vždy panovala veselá nálada, zavládl smutek. Všichni usoudili, že my děti bychom na pohřeb neměly jít, a tak jsme ten den strávili u mé babičky (tatínkovy maminky). Mámina sestřenka, která je o tři roky starší než já, říkala, že kdyby babičku neoperovali, ještě tu mohla být. Až dnes ale vím, že by to stejně nemělo cenu. Babička měla jít k lékaři mnohem dříve, ale bohužel se tak bála, že to odkládala a když přišla, bylo už skoro pozdě. Kdyby byla mladší, prý by to také zvládala jinak, ale bohužel. Je to už sedmnáct let. Na naši prababičku ale nikdy nikdo nezapomeneme!

Po pohřbu prababičky jsme s bráškou stáli na autobusové zastávce a čekali a u ní byla nástěnka a na ní babiččino parte. Jedna holka, z které je dnes místní drbna, se tomu začala smát. Jedna bráchova kamarádka jí vynadala a řekla, že to není k smíchu, že nám umřela babička, a že je to hrozné. Ptala se jí, jak by bylo jí, kdyby jí umřela babička. Jen se ušklíbla a dál si nás nevšímala.
Bohužel takový je život, ale já jsem ráda, že jsem měla takovou prababičku a vděčím jí za vše, co mne naučila a nikdy na ni nezapomenu.

Lipsas - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10