Jenže moji rodiče chtěli zahradu, a tak jsme se dali do stavby rodinného domu, jak jinak v té době, než dvougeneračního.
Barák jako hrad, co dole, to nahoře. A ta velká předzahrádka a dvůr a jak obrovská zahrada, radost pohledět. Ale ne pro mě. Už v deseti letech jsem je prosila, ať nic nestaví, že se nechci stěhovat. A ten odpor k tomu domu mi zůstal dodnes. Stavěli jsme ho sami. Otec zedník, matka v domácnosti. Peníze žádné, oblékaná jsem chodila v šatech přešitých po babičce a jen závistivě koukala spolužákům na svačiny se suchým salámem. My jedli jen Gothaj nebo Junior. Postavili jsme dům, skromně se zařídili a spláceli dluhy. Dluh se splatil, táta umřel, hned po něm máma, a dům zůstal mně. Máma nikdy nestíhala dům uklidit, navařit a obdělat zahradu. Proto hodně bývala nervózní.
A to samé já. Je nad mé síly dům udržovat v pořádku, obdělávat zahradu, vychovávat děti, chodit do práce a zvládat všechny domácí práce. Proto jsem dnes v invalidním důchodu. Peněz tak akorát na přežití. Jak neměli nic moji rodiče, tak nemáme nic ani my. Všechno spolyká bydlení. A z okna obýváku napravo mám jako na dlani bývalý kravín, nyní prasečák, a když se podívám doleva, koukám na hřbitov a na třpytící se střechu smuteční síně. A že severní vítr je krutý, o tom něco vím.
Stačí, když zafouká a ta vůně domova je opravdu silná. Ani Bríz ji nepřemůže. A z druhé strany se teskně linou smuteční tóny. To je radost do života.
Baráčnice - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz