Moje cesty Evropou

Jelikož patřím k milovníkům cestování, ale nerada řídím, vyzkoušela jsem na sobě řadu hromadných dopravních prostředků. Výsledky tohoto pokusu na zvířeti zkusím shrnout v tomto článku. Milovníky zvířat jen upozorním, že v průběhu studie nebyl pokusný živočich zraněn, jen jsem se jednou spálila na sluníčku. Dobře mi tak. Měla jsem mít krém.

Moje první výlety do ciziny vedly na Slovensko. Bylo to v době, kdy to vlastně ještě žádná cizina nebyla. V té době jsem taky nějaké rozdíly mezi dopravou v Česku a na Slovensku nepozorovala. Snad jen tu zubačku a tolik lanovek jako v Tatrách u nás nemáme. Jinak vlaky na Slovensku dělaly stejné tdn-tdn jako u nás, kupéčka vypadala stejně a průvodčím jsem v té době dobře rozuměla. Další má cesta, to již po pádu železné opony, vedla do slunné Itálie. Vlastně bylo těch cest hned několik. I přesto, že jsem prakticky neřidička, nemohla jsem si nevšimnout nebývalého temperamentu italských řidičů, taky množství pomačkaných blatníků a lidí na skůtřících. Kupodivu jsem nikdy neviděla vážnou nehodu dvou aut. Zajímavé je i dopravní značení, tedy fakt, že hlavní silnice je v Itálii na přívěsných tabulích vždy značena rovně, nehledě na skutečný tvar křižovatky. A taky to, že oranžová a zelená se tu prozsvěcují téměř naráz.

Asi mají Italové rychlejší reakce. Zato pro chodce je v jižní Itálii mnohdy obtížné přejít vozovku. Po prvních dvou dnech jsem vzdala čekání na to, že mi někdo zastaví před přechodem a začala jsem se, jako domorodci, po hlavě vrhat před jedoucí auta. Přežila jsem, ale můj anděl strážný byl po měsíci takhle stráveném v jihoitalském Bari, asi pěkně sedřený. K Bari se vážou i jiné vzpomínky na dopravu. Vyzkoušela jsem si například oblíbenou kratochvíli místních studentů.

Tato se sestává z přeplněného osobního auta, lahváče piva v ruce řidiče a stovky na tachometru. Já si to, přikurtovaná na zadním sedadle, příliš neužila. V duchu už jsem se viděla, jak mě do " dřevěného taxíku" nakládají lopatkou a litovala, že nemám růženec - hodil by se. Když nás za pár dní při jiné jízdě zastavili "carabinieri", měli jsme naštěstí mnohem odpovědnějšího řidiče, takže nás nechali v klidu odjet. Je sice pravda, že jsme před kontrolou chvatně schovávali prázdné lahve od alkoholu pod sedadla, protože by pro ně nemusela mít italská policie pochopení. Nehledě na to, že auto plné slovansky vyhlížejících poloopilých slečen bez dokladů by mohlo našemu řidiči,v tomto mafií ovládaném kraji, snadno přinést nálepku obchodníka s bílým masem.

Naštěstí vysvětlení, že veze zahraniční studentky z knihovny na koleje, policisté vcelku přijali, byť bylo půl třetí ráno. Italští policisté budí opravdu respekt. Prý patří pod armádu. A skutečně hlídka s automatickou zbraní v rukou není žádná vyjímka. Byla jsem opravdu ráda, že nemusíme vysvětlovat, že na párty na pláži se cestovní pas nenosí. Jinou kapitolou bylo cestování městskou hromadnou dopravou. Mám dojem, že polovinu pobytu jsem strávila čekáním na autobusových zastávkách. Jízdní řády, pokud vůbec jsou, mají hodnotu jen velmi orientační.

Člověk přibližně zjistí, kam daná linka jede, a kdy by měl onen autobus přijet. Jak to bude ve skutečnosti, to se uvidí. Nutno je taky věnovat pozornost značení autobusů. Pokud si nevšimnete, že jste z radosti nad tím, že autobus konečně přijel, místo do linky 27 nastoupili do linky 27 s čárkou, nedivte se, až se ocitnete na opačném konci města. Taky nepřítomnost nočních linek je u Italů, kteří přece žijí především v noci, překvapivá. Naproti tomu nemohu mít výhrady k italským železnicím. Vlaky jsou pohodlné, čisté a během dne povětšinou i prázdné. Jedinou slevou, kterou v té době bylo v Itálii možno dostat, byla sleva na noční vlaky. Tudíž v noci byly vlaky naopak přeplněné tak, že bylo třeba si pro pohodlnou cestu připlatit místenku. Příjemné bylo i cestování na regionálních drahách. Někde v albu mám ještě fotku italského strojvedoucího, který nás dokonce pustil na chvíli k sobě do kabiny. Škoda jen, že železniční síť není v Itálii tak hustá, jako u nás, takže jsou místa, kam se vlakem prostě nevypravíte.

Jedním z nich je bohužel i Kastel del Monte.( Stavba známá z italských jednocentů. Pokud zrovna při sobě italský cent nemáte, tak se mrkněte na google a pochopíte, proč mě skutečnost, že jsem tuto perlu architektury neviděla, tak mrzí.) Každopádně cestování v Itálii má jistá specifika, na která si ale člověk časem zvykne. Klíčové heslo je: "Na čekání ještě nikdo neumřel."

A to platí zvláště pokud máte prázdniny, nebo dovolenou. O svých dalších cestách se zmíním až někdy příště, protože jsem při psaní
dostala chuť na olivy a sklenku italského červeného...