Moje lyžařské umění

     Asi jako téměř každý jsem se zúčastnila lyžařského výcviku. Byla s námi paní učitelka, která konkrétně naši třídu učila fyziku a tělocvik učila druhou, chlapeckou část třídy. Tato paní učitelka si udělala okamžitě jasno, sotva nás nechala obout do lyží. Rozdělila nás na tři skupiny. V té první byli všichni, kteří lyžovat uměli, ve druhé ti, kteří se uměli obout do lyží, aniž by se sebou flákli a v té třetí skupině zůstal zbytek, včetně mne...
    
Třetí skupinu nechala tato paní učitelka proklouzat na dolní zbytek kopce, kde nám vysvětlila, co a jak máme trénovat. Tam jsme zůstali pod dozorem jiné učitelky, která sledovala situaci a pomáhala nám všemi možnými způsoby vyrovnat se s těmi neposlušnými prkýnkami na našich nohách. Po dopoledni stráveném padáním jsme vypadali jako sněhuláci.

Nepamatuji si přesně, jak dlouho mi tenkrát trvalo dostat se do druhé skupiny. Moje lyžování sice nikdy zdatné nebylo a také nebude. Tím jsem si naprosto jistá. První skupina lyžovala na druhé straně kopce, včetně paní učitelky, která lyžovala bez hůlek, jelikož je někomu půjčila. Tak toto by se mi stát nemohlo ani ve snu.
     O rok později mě moje dobrá kamarádka Petra, která lyžovala perfektně, byla také v první skupině "vyhecovala", abych jela s ní, s Ivetou a Mírou na lyže. Mimochodem, Iveta byla také v první skupině a Míra byl její tehdejší první láskou. Ptám se: "Kam, na lyže... a já?" - To nemyslíš vážně!!! Petra mě ujistila, že to vážně myslí, že prý nejedou na nijak náročný kopec, ale na Belveder a ten prý zvládnu! Tak se jí ještě ptám: "Hele, a jak je velký ten kopec, myslím jaký asi úhel, aby nebyl příkrý!?" Odpověď jsem dostala jasnou: "Tak 40-45 stupňů, to prostě zvládneš!" Dobře. Já ji varovala, říkala jsem si pro sebe a doma jsem rodičům oznámila, že chci jet na lyže. Maminka sice nepochopila můj zájem o zimní sport,  přesto mi vypůjčila přezkáče a lyže, abych ty modřiny, se kterými se vrátím domů, měla odůvodněné, jelikož moc dobře předem věděla, stejně jako já, jak tento sportovní výlet dopadne.
     V naplánované sobotní ráno jsme se sešli všichni na nádraží. Všichni měli s sebou lyže, lyžařské boty a nějaké menší zavazadlo. Já měla na zádech stejný batoh, jako když jsme se školou jeli na lyžařský výcvik. "Co v tom prosímtě máš?" - ptali se všichni. Tak povídám: "No ještě svetr, oteplovačky..."  Výbuch smíchu nebyl až takový, jaký jsem očekávala, bylo mi to docela divné, ale pak mi došlo, jak počítají všichni s eventualitou, že tyto věci budou potřeba!
     Na Belveder jsme dorazili v plánovaný čas a lyžování mohlo začít...
     Já je varovala! Nedali si říct a nedali, k lyžování mě přemluvili, tak co...! Nejprve mně pomohli obout se do bot a lyží, chtěli však nemožné..., abych sjela z té poloviny kopce, na které jsme právě stáli, dolů - k vleku. Přes své dioptrické brýle jsem si nasadila lyžařské, odpíchla jsem se hůlkami - jeden oblouk a prásk. Dojeli ke mně, sebrali vyhozenou lyži, znovu mne obuli ..., zase oblouk, ale i druhý a zase prásk. To bylo horší, jelikož kamarádi už jeli na vleku, však volající na mě: "Zůstaň jak jsi, tam kde jsi, jsme tam za chvíli!" Zopakovalo se obutí do lyží, tentokrát se ještě přidalo vyčištění sněhu z vnitřní strany lyžařských brýlí. Petra mi říkala: "No, já to prostě nechápu, normálně bys to v pohodě sjela, proč jsi se předklonila?!" Bylo tam totiž něco jako potůček - zasněžený - a já si zapíchla špičky lyží právě do toho břehu... No nic, sjela jsem zbytek kopce bez újmy a vlekem jsem vyjela nahoru. No to byl strašný pocit! Úzkost, beznaděj a nevím co ještě. Nejraději bych v tu chvíli měla prsten Arabely, nebo létající koberec a zmizela...  Malé děti to tam mydlily ostošest, já stála na to hrozném kopci a nevěděla, jak dolů. Jenže jsem sebou opět flákla. To už moji kamarádi nemohli vydržet a chtěli, abych si oblékla ty oteplovačky, jelikož kamaše, které jsem měla na sobě, původně tmavě modré, byly bílé. "Ne, řekla jsem!" Zoufale jsem se dostala skoro až dolů. Byl tam však ze sněhu uplácaný můsteček. Tak jsem si to s naprostou jistotou rozjela "šůsem", ti, co stáli frontu na vlek, zděšeně zírali, co se bude dít, někteří z nich dělali místo do svahu s lesním porostem, za kterým byla silnice. Jenže, přesto jsem se něco na lyžařském výcviku naučila! Brzdit smykem! Dojela jsem dolů a jízdu zakončila tak, že všichni, co se mi tak posmívali, dostali sněhovou nadílku! To jsem vám to nasolila, říkala jsem si pro sebe a začalo mě to lyžování bavit! Ale ne na dlouho. Iveta s Mírou ještě naposled sjížděli kopec, ale to už za mnou dorazila Petra. "Musíme již jet na nádraží, Jani, kopec z druhé strany je trochu lepší, sjízdnější a možná i menší, zvládneš to?" Nejen Petře, ale i sobě jsem dala odpověď. "Snad ano." Nic jiného nezbývá.
     Druhá strana kopce byla opravdu taková, jak mi Petra vylíčila. Sice jsem jej také asi dvakrát "vyměnila" za gauč, ale nakonec jsem jej zdolala. Sjela jsem ho prostě zase "šůsem", vlak, na který jsem koukala, měl lokomotivu trochu jinde, ale dostali jsme se do vlaku všichni včas.
     Než jsem se však ve vlaku stačila posadit, byla kolem mne kaluž o průměru minimálně půl metru... No jo, kamaše! Navalené hroudy sněhu povolily. Celý a slavný Belveder jsem za celý den sjela dvaapůlkrát, a to po pr..li! Již nikdy více. Nikdy jsem se od té doby na lyže nepostavila a slibuji, že ani nepostavím!
     A co Petra a spol. ...? Dodnes na tento výlet nezapomněli, to vím stoprocentně a stoprocentně také vím, že nikdy nezapomenou, to se prostě nedá!
    


Autor:Vikitorie