Moje první a zároveň poslední lyžování

Tehdy bylo hodně sněhu, a já dostala pod stromeček lyže, sjezdovky, i přesto, že jsem na lyžích nikdy nestála. Neměla jsem ani to štěstí, jet se spolužáky na hory, měla jsem tenkrát nohu v sádře. Tak asi proto mně tehdy rodiče dali pod stromeček moje první a zároveň i poslední lyže.

Ani nevím, jestli jsem měla radost, ale asi ano, vždyť to byl dáreček od Ježíška, tak kdo by neměl, a takový detail, že neumím lyžovat, to jsem hodila za hlavu. Nadešel den D a my se vydali zkusit nové lyže. Sestra s tatínkem měli běžky, takže si to šinuli po cestě, já měla sjezdovky, tak jsem je hodila přes rameno a rychlou chůzí jsem se je snažila dohonit. Našli jsme si krásný svah, tedy spíš já, byl i s můstkem. Říkala jsem si, že to určitě není nic těžkého, jen se stačí krásně rozjet, pak odrazit a člověk letí, doslova jako šíp. To byla moje iluze, realita byla ale úplně jiná.

Postavila jsem se na svah, nazula si lyže a dívala se z toho kopce dolů. Nevím, co se mně tehdy honilo v hlavě, ale prostě jsem se najednou rozjela. Později, až jsem byla starší, mně taťka řekl, se strnul hrůzou, co bude následovat, to mně ostatně říkají dodnes, když si na to náhodou vzpomeneme.

A jak to asi dopadlo? Vzhledem k tomu, že mně nikdo neřekl, že při dopadu musím pokrčit nohy, proč by mně to taky měli říkat (nebo možná mně to spíš v tu chvíli nestihli říct), vždyť jsem to tolikrát viděla v televizi, tak to pro mě naštěstí dopadlo dobře, rozjela jsem se, odrazila a letěla, při dopadu jsem tvrdě dopadla na nohy a vzápětí spadla na zadek. Zbytek svahu jsem už dojela po zadku. Vzpomínám si jen, na to se totiž zapomenout nedá, že mě tenkrát strašně moc bolely nohy a připadalo mně, že je mám zaražený až kdesi.

Od té doby jsem na lyžích nestála, na hory zásadně jezdím v létě, ale mým snem je - jet v zimě na hory, na chatičku, kde bude v krbu plát oheň, na stolku budou skleničky vína, venku bude krásně padat sníh a třeba se i na ty lyže postavím a nějaký kopeček, nebo kopec sjedu. Tentokrát bych si ale určitě nechala poradit, nebo bych možná absolvovala i lyžařský kurz.

Až postupem času jsem si víc a víc uvědomovala, že jsem mohla dopadnout daleko hůř, asi tenkrát při mně stál můj andílek strážný a teď mě napadl další příběh, to u mě tenkrát stáli andílci asi dva, ale to si nechám na další příběh pro Vás.

Iris - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete