A já už toho mám i tak dost na svědomí, kupříkladu kleju jak pohan a lžu jak politik. Nač si ještě přitěžovat. Navíc nemohu zklamat své (dvě) věrné čtenářky. Prostě v tomto článku musí bezpodmínečně dojít i na slibované Turecko. Abyste nebyly zklamané, tak raději dopředu prozradím, že v Turecku se mi opravdu nic zajímavého nepřihodilo. Nejprve ale na skok do Řecka, kde se mi pro změnu taky nic zajímavého nepřihodilo. Cesta letadlem i autobusem z letiště proběhla hladce, jak slibovali v katalogu cestovní kanceláře. Výlet zájezdovým autobusem probíhal standardně, když pominu fakt, že mi starší bratr vypil moje pití. Ventilovat to veřejně na internetu by ovšem bylo poněkud infantilní. Zapůjčení malé motorky jsem po zralé úvaze zamítla, protože Kréta, kde jsem se nacházela, je známá nebezpečně kluzkými, neopravovanými vozovkami, špatným značením a neohleduplnými řidiči. Cesta autobusem místní dopravy by tak byla asi jediné, co by stálo za zmínku. Bohužel vzpomínky na tuto cestu mám trochu zamlžené.
Myslím, že před cestou jsem si koupila lístek a ten jsem v autobusu označila. Zbytek cesty už jsem si nevychutnala, protože místo okolní krajiny jsem nervózně pozorovala vosu, která se usadila na mé sukni a vypadala, že se jí
tam líbí. Potvora jedna - nedala se odehnat. Marně jsem se ji snažila setřepat. Nakonec jsem použila i důraznou metodu odpalu kabelkou. To se ovšem nelíbilo jednomu z dvojice mladíků, kteří seděli naproti mně, a očividně vypadali, že patří jeden ke druhému.
"To nedělej, mohla by se stát agresivní," povídá mi anglicky. Moje odpověď, že raději uvidím agresivní vosu poletovat daleko ode mě v autobusu, než klidnou vosu u mě na sukni, jej určitě utvrdila v tom, že ženy jsou proradné, bezcitné a sebestředné plémě, a raději se zase přitulil ke svému kamarádovi. Cestu zpět jsem absolvovala unavená a za tmy, takže další informace z paměti opravdu nevydoluji.
Co se Turecka týče, tak mohu napsat jen jednu větu, zato s vykřičníkem. Tady bych řídit nechtěla! Ovšem z okna autobusu se zkušeným místním řidičem to nevypadalo až tak hrozně. Asi jsem už byla zocelená dopravou v italském Bari a na Krétě, takže jsem se hlavně bavila tím, co všechno se dá odvézt jedním automobilem a kolik lidí se dá narvat do pětisedadlového auta. Nebezpečných dopravních situací a agresivních řidičů jsem ale viděla i tak dost. Ochotně jsem tedy pustila jednoeurovou minci do košíčku před panem řidičem. Myslím, že si ten "bakšiš" opravdu zasloužil. Poslední země, o jejíž dopravě bych mohla něco vypovědět, je Německo.
Tady však musím jen chválit, což je poněkud nudné. Všechny dopravní prostředky, kterými jsem měla tu čest cestovat, byly čisté a dojely na čas. Když pominu opilého chlápka bez jízdenky, co si sedl naproti mně ve vlaku do Berlína (já tyhle typy snad přitahuju, nebo co), tak se mi zde vždy cestovalo moc dobře. Automaty na jízdenky a na informace, kde si můžete zvolit místo němčiny i angličtinu, bych cizincům odhodlaným využít pražského metra přála. Taky profesionální vystupování paní za přepážkou na německém nádraží u jejích českých kolegů nevídáme tak často.
Vzpomínám si například na mladíka za přepážkou v Praze, který vypadal tak otrávený životem, že jsem měla obavy, aby po mé otázce na mezinárodní spoj nespáchal na místě sebevraždu. Naštěstí mě jen mrzutě odbyl a ukázal na vedlejší přepážku mezinárodní dopravy s asi půlkilometrovou frontou. Jako úplné sci-fi zní příhoda jedné mé známé, která při přestupu na německých drahách ve vlaku zapomněla kabelku s peněženkou, doklady i s jízdenkou. Ve druhém vlaku sice dostala lístek na pokutu, ale následně jí přišla průvodčí říct, že kabelka se našla, kde si ji může vyzvednout a kam poslat vysvětlení své situace, aby již vystavenou pokutu nemusela zaplatit. Taky to, že například držitelům slevové karty pošlou německé dráhy domů omluvný dopis před plánovanou rekonstrukcí trati, která bude mít za následek zpožďování spojů, mi přijde milé.
Tím nechci říci, že by na Českých drahách nepracovali profesionálové. Jsou tam, jen je prostě člověk nepotká každý den. Tak si aspoň závěrem dovolím pochválit paní na informacích v Olomouci a sympatického průvodčího ze zpožděného rychlíku, který zajistil, že nám spoj v místě přestupu nefrnknul před nosem. Čímž jsem se konečně vrátila ze svých cest domů, kde je stejně nejlíp. Úspěšně jsem tak zakončila svou sérii článků o evropské dopravě očima turisty. Teď si vzpomínám, že jsem byla ještě v Polsku, Francii a Maďarsku. Ale nový článek vám tentokrát, milé čtenářky, neslíbím. Pro jistotu - kvůli těm čertům.
Verča27
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz