Tento příběh, o který se s vámi chci podělit, bych ráda věnovala panu Aloisi KARÁSKOVI, člověku mě velmi blízkému, ačkoliv neznámému.

Nevím, jestli to má některá z vás také tak, ale já mívám občas období vnitřní rozervanosti a v tomto období utíkám do samoty, pryč od lidí tam, kde nikoho nepotkám a můžu se svým nahým obličejem nerušeně zaobírat se svým duševnem. Jedno z těchto období jsem prožívala také před xx lety, v době, kdy jsem se rozváděla.

Ačkoliv jsem si rozvod přála, přesto mě po nějaké době začaly přepadat pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí a také na mě doléhala samota. obzvlášť večer, když jsem uložila děti, mě přepadaly pocity osamělosti a padala na mě deprese. Bydlím blízko hřbitova, a tak mě jednou napadlo, jít na svou očistnou procházku právě tam. Už se smrákalo, takže jsem věřila, že na takovém místě jistě budu sama a nerušena. Procházela jsem se mezi hroby a přemýšlela o lidech, jejichž jména jsem četla na náhrobcích, o jejich životech a důvodech, proč asi museli už odejít. Když jsem se vracela domů, uvědomila jsem si, že se mi vlastně hodně ulevilo, že svět už není tak černý, jak se zdál. Asi jsem v podvědomí cítila, že jsem na tom zkrátka líp než ti, jejichž jména jsem před chvílí četla .

Na druhý den už jsem se vyloženě těšila na svoji hřbitovní procházku. Moji bobánci měli slíbený víkend k babičce, tak jsem je tam odvedla a kolem desáté už od našich zamířila rovnou na hřbitov. Byla už tma, tak jsem po chvíli usedla na nějaký okraj malinkého hrobu, u kterého rostla krásná košatá bříza.Tedy vlastně moc krásná nebyla, rostla úplně nakřivo, takže vypadala, že se každou chvilku skácí. Ale mě se líbila. Opřela jsem se o kmen, zavřela oči a přemýšlela. Byla jsem tam určitě minimálně dvě hodiny, ale odcházela jsem zklidněná, jako po rozmluvě s psychoterapeutem.

Zvykla jsem si, chodit tam každý den. Byl to takový můj rituál, na který jsem se těšila, i když je pravda, že už jsem sem-tam přemýšlela, jestli jsem normální. Ale pak jsem to hodila za hlavu. Jsem zkrátka introvert, který neumí své duševno sdílet s jinými lidmi, a tak mám prostě svůj hřbitov. Už jsem se neprocházela, vždycky jsem potmě hned vyhledala křivou, padající břízu a když jsem usedla na to své místo, všechna tíseň jakoby ze mě vždycky hned spadla. Po nějaké době se začal hřbitov zamykat, ale ani to mne neodradilo, klidně jsem přelezla zídku a šup zas mezi nebožtíky. Jednoho večera jsem ale hledala marně. Bloudila jsem hřbitovem v úplné tmě a marně hledala břízu a "svůj" hrobeček u ní. Vlastně jsem si ho nikdy pořádně neprohlédla. V noci toho ani moc vidět nebylo, jen malinký náhrobní kámen bez písmen a zanedbaný zarostlý hrob. Nakonec jsem hledání vzdala a rozhodla se, že tam zajdu hned ráno. Není přece možné, abych ho najednou ztratila. Ráno jsem se tam skutečně vydala a po chvilce hledání, jsem ho našla. Byl tam, jen moje bříza byla pokácená. Zůstal po ní pařez a pár větví okolo. Jak jsem tam tak stála a prohlížela si ten zubožený hrobeček, všimla jsem si, že přeci jen jsou vidět nějaká vyrytá písmena. Vytáhla jsem z kapsy kapesník, u pumpy ho namočila a začala jsem náhrobek čistit. Za chvíli se mi podařilo odhalit jméno - Alois Karásek. Den narození už rozluštit nešlo, ale datum u křížku jsem nakonec vyčistila také docela pěkně. Přečetla jsem si ho a ....ještě dnes cítím ten šok, který mě doslova ochromil. Stálo tam - 24. 4. 1968. Celkem normální datum, já vím. Až na to, že to je ale přesné datum mého narození!!!

Já, celkem racionálně myslící člověk, jsem byla totálně zmatená. Že by můj ANDĚL STRÁŽNÝ? Co za sílu mě dovedlo zrovna na toto místo? Jak to, že mne to k tomu hrobu pořád táhlo? A proč jsem tam cítila takový klid a souznění? Proč ten člověk zemřel v den, kdy jsem se já narodila? Kdo to vlastně byl a proč se o hrob už dávno nikdo nestará? Měla jsem v hlavě tisíc otázek, ale odpověď ani na jednu jsem nikdy nedostala. Od té doby jsem si chodila za Lojzíkem povídat. Utrhla jsem na zahrádce růžičku, do kapsy strčila svíčku a šla za "kamarádem" si postěžovat, nebo se pochlubit s nějakou novinkou ve svém životě. Asi půl roku nato jsme se našli s mým nynějším manželem. Můj život se začal od základu měnit, ubíral se jiným směrem a skončily také moje noční osamělé procházky.

Když jsem šla asi za rok na hřbitov, dát dědovi, který tam bohužel mezitím také navždy odešel, kytičku, vzpomněla jsem si i na Lojzíka. Jeho hrobeček jsem ale bohužel nenašla, už tam nebyl. Na jeho místě stojí cizí, nový, velký, krásný hrob. Cítím od té doby takové zvláštní prázdno, takže pokud nemusím, už na hřbitov nechodím. Je to sice už 14 let, ale mě stále mrzí, že neznám odpovědi na svoje otázky. Tak jsem si aspoň na jednu otázku odpověděla sama. Myslím si, že pan Karásek tam prostě byl pro mě, protože jsem ho potřebovala. Jsem mu za to vděčná a vždycky budu, opravdu mi tenkrát moc pomohl. Takže - DĚKUJI LOJZÍKU.