Tento příběh se stal v naší rodině a dodnes na něj s úsměvem všichni vzpomínáme. Když byl můj bratránek Tomáš ještě malý, často u nás trávil prázdniny a víkendy. Užili jsme si s ním spousty legrace a všem občas dalo hodně práce ho zabavit tak, aby si alespoň nějaký čas v klidu hrál a nezlobil nebo nedělal věci, které nesmí.

Jeho největší zálibou bylo kopat motyčkou, kde ho napadne a do děr lít vodu. A tak jsme měli po celé zahradě díry. Jednou vykopal docela velkou díru pod šňůrami, kde mamka věšela prádlo a do díry nalil vodu, z vrchu díru zakryl klacíky a trávou, takže nebyla vidět. Mamka pak šla věšet prádlo a do díry šlápla a vyvrkla si kotník.

Rád se motal u dědy v dílně, ale protože tam vždycky něco vyvedl nebo propašoval ven, musel mít děda oči na stopkách a i tak mu jednou uniklo, že si tenkrát tříletý Tomáš "půjčil" z dílny kladívko a hřebíky a hřebíky pak zatloukal po celé zahradě do země, až se kladívkem praštil do prstu a měl ho celý modrý, tenkrát probrečel snad celé odpoledne.
Jednou jsme si zase hráli na pískovišti a okolo nás začala lítat vosa, Tomášek se vos hrozně bál a tak se oháněl a vosa mu narazila do ucha, ale nekousla ho, přesto byl přesvědčený, že ho štípla a běžel domů k babičce a v náručí jí brečel tak dlouho, dokud neusnul.

Když byl o něco starší, začal si hrát se sirkami. Všichni mu říkali, že se sirkami si hrát nesmí a že je nesmí brát. A tak každý schovával sirky a zapalovače, jak jen to šlo. Jednou si Tomášek hrál doma a najednou chtěl jít ven, děda se chtěl přesvědčit, že nemá sirky a tak se ho zeptal, jestli je náhodou nemá, bratránek se zasmál a řekl: " Dědo, já fakt nemám sirky, klidně si mě prohledej".

Děda ho tedy prohledal a pustil ho ven. Za několik minut přiběhl Tomášek domů a křičel, že hoří, že chytil plot. Sám ale nechytil a tak se Tomáš přiznal, že sirky měl schované pod čepicí a tam děda samozřejmě nehledal.
Nejraději vzpomínám na historku, kdy nám můj tatínek udělal houpačku.

Houpačka byla z prkna, ke kterému bylo přivázané silné lano a houpačku nám pověsil na jabloň. Jednou jsme si hráli na zahradě a houpali se. Nejdřív bratránek a pak já a vždycky houpal jeden druhého. Když jsem houpala bratránka, pořád křičel, že je to málo, že mám přidat víc, že chce lítat a tak jsem ho houpala víc a víc, až se s ním i s houpačkou utrhla větev a bratránek letěl do záhonů, kde měla babička zasázenou zeleninu.

Podobných příhod se stalo spoustu a já na ně dodnes velmi ráda vzpomínám a vždycky se u toho zasměji.