Podle Informačního portálu pro osoby se specifickými potřebami u nás žije zhruba půl milionů nedoslýchavých a neslyšících lidí. Poruchy sluchu jsou v České republice tedy relativně časté. Jedním člověkem, z tohoto půl milionu Čechů je také můj dědeček.

Příčinou dědečkovy silné nedoslýchavosti je jeho zaměstnání. Dlouhá léta pracoval v příliš hlučném prostředí, které trvale a výrazně poškodilo jeho sluch. Další příčinou je pravděpodobně jeho věk, jelikož mezi staršími lidmi je poměrně hodně lidí, kteří mají potíže se sluchem. (Krom poruch sluchu jsou u starších lidí častější také poruchy zraku a mnoho jiných nemocí).

Můj děda svou výraznou nedoslýchavost nese poměrně statečně. Hůř ji snáší jeho rodina, hlavně jeho manželka. Dědečkova nedoslýchavost je příčinou mnohých nedorozumění. Děda zkrátka někdy slyší něco jiného, než to, co babička říká. Moje babička přitom není trpělivý člověk, nerada něco opakuje. Někdy můj děda babičku neslyší vůbec. Další problém v jejich domácnosti způsobuje televize. Můj děda ji poslouchá tak nahlas, že ji určitě slyší i všichni sousedé. Tento problém však děda vyřešil sluchátky. Dědeček má také naslouchátko, ale často ho nenosí. Otázka „Proč, dědo, nenosíš naslouchátko?“ mi připadá hodně citlivá. Je možné, že se za svůj problém se sluchem (za který nemůže) stydí, proto jsem mu takovou otázku nikdy nepoložila. Nejdůležitější je při komunikaci s mým dědou mluvit pomalu, hlasitě, zřetelně a dbát na výslovnost.

Sluch už bohužel mému dědovi nic a nikdo nevrátí. Naslouchátko je jen kompenzační pomůckou, podobně jako brýle na čtení. Všechny takové kompenzační pomůcky jen zmírňují potíže. Vyžadují také dobrou paměť, protože starší člověk si musí zapamatovat, na které místě naslouchátko nebo brýle naposledy nechal ležet. Na druhou stranu je nedoslýchavost opravdu „běžnou“ a relativně „snesitelnou“ nemocí, se kterou se dá „normálně“ žít.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10