Můj nečekaný společník - strach

Věřím tomu, že není na světě člověka, který by se něčeho nebál.
Strach má velké oči, říká se. Mnohdy se pak tomu, čeho jsme se bezdůvodně báli, i zasmějeme. Nakonec zjistíme, že náš strach byl zbytečný a zveličený. Jsou lidé, kteří se bojí samoty, různých nebezpečí a situací, jež život přináší.

Takový strach je lehce vysvětlitelný, ale co si počít, zjistíme-li, že trpíme fobií? Fobií, která nám prostě nedovolí jít dál...sice si nesmyslný strach dokážeme zdůvodnit, ale nedovedeme ho vlastní vůlí přemoci, i když víme, že nám nebezpečí nehrozí...

Existují jich desítky, možná stovky... Fobie - obrovský strach a úzkost z nejrůznějších věcí, zvířat i lidí...kdo by je neznal, nebo o nich alespoň neslyšel?
Odjakživa mám hrůzu z výšek, nemůžu se ani podívat z okna druhého patra v paneláku na zem, aniž bych se neotřásla. A před lety jsem zjistila zcela nečekaně, že v mém životě má místo další fobie, se kterou budu muset bojovat...

To bylo tak: Jeli jsme tehdy s manželem na svatební cestu do zahraničí. Přestupní stanicí byla Praha. S těžkými zavazadly a z časových důvodů nepřicházelo v úvahu se dopravit na nádraží Praha-Holešovice jinak, než metrem. Bylo to uprostřed léta, měla jsem báječnou náladu a těšila jsem se k moři jak malá. To jsem ale netušila, jak těžký a stresující zážitek mě v metru čeká.

Nejen nával lidí, ale i to, jak mě manžel pobízel ke spěchu, mě hrozně znervózňovalo. Možná, že už v tu chvíli jsem podvědomě tušila... Prošli jsme halou a došli k eskalátorům. Ve chvíli, kdy jsem uviděla ty pohyblivé schody a tu hloubku  dolů, do jaké zajížděly spolu s nekonečným davem lidí - jsem byla na omdlení. Zaplavila mě obrovská vlna paniky, ruce se mi zpotily a začala jsem se třást. Manžel, který nic netušil, vstoupil na schody a já jen vytřeštěně zírala, jak se mi rychle vzdaluje... Někdo do mě strčil, zazněly i poznámky o "vesnických buranech a slepicích", ale mně bylo všechno jedno.

I to, že nám asi ujede vlak, který nás má odvézt na vysněnou svatební cestu... Manžel, když zjistil, že nejsem s ním, samozřejmě mě začal hledat a naštěstí se vrátil tam, kde mě fobie přikovala stát na místě. Stála jsem u těch schodů, neschopna pohybu. Na manželovy otázky, co se proboha stalo, jestli mi není zle, že jsem tak bledá a podobné dotazy jsem vůbec neodpovídala. Sama jsem nebyla schopna pochopit, co se to se mnou děje. Věděla jsem, že není žádný důvod se něčeho bát - eskalátor stále stejným a vyrovnaným tempem sbíral ostatní lidi a dole je zase v pohodě "vyplivl". Důkazem byli i ti, jež přijížděli z opačného směru.  Všichni byli zdraví a živí, a jízda nikomu z nich nezkřivila ani vlas na hlavě...jenže když jsem si představila, jak se držím madla, které nepřátelsky brní a pak ztrácím rovnováhu a padám dopředu a porážím všechny ty lidi před sebou, ne, nemůžu...

"Bojím se. Nemůžu... nemůžu prostě na ty schody! " vypravila jsem ze sebe nakonec, a manžel konečně pochopil, že máme problém. Bušilo mi srdce, dělaly se mi mžitky před očima, ruce i nohy se mi třásly, nemohla jsem s tím prostě vůbec nic udělat. Museli jsem z metra ven. Nakonec můj problém vyřešil taxík, takže všechno dobře dopadlo. Až na to, že jsem zjistila, že nemůžu prostě cestovat metrem.

Tenhle problém mě donutil si něco o fobiích přečíst, rozhodně jsem věřila tomu, co lékaři duší říkají. Nevysvětlitelný strach a fobie můžou mít základ už v dětství, kdy si na traumatizující zážitek nebo situaci, jež fobii vyvolala, ani nemusíme v dospělosti pamatovat. Tedy přesněji - náš mozek si tu situaci samozřejmě pamatuje, ale vytlačil ji do podvědomí, a tak, pokud se s podobnou situací nesetkáme znovu, ani se třeba nedozvíme, že fobií trpíme. Snažila jsem se vyléčit si ji sama podle rad psychologů, ale šlo to velmi ztěžka a pomalu. A až po dlouhé době jsem se pak náhodou dozvěděla, že jako malé dítě jsem skutečně byla v metru a byla svědkem jednoho traumatizujícího zážitku...

Několikrát jsem od té doby byla záměrně znovu v pražském metru a zažívala stejný strach a pocity jako tehdy poprvé s manželem. Naštěstí existují i jiné formy dopravy, tramvaje, autobusy, taxíky...Krůček po krůčku jsem postupovala dál a dál, až jednou jsem to konečně dokázala! Bylo to ale příšerné, bylo to asi podobné, jako když člověku, který má panický strach z pavouků, dáte za tričko nebo do ruky obrovského pavouka. Pochopí mě asi jen ten, kdo sám něco podobného zažil.

A víte, co je na tom nejlepší? Že u nás žádné metro není a určitě hned tak nebude! Jaké bylo ale moje zděšení při návštěvě nádraží v Ústí na Labem zcela nedávno... Ty příšerné jezdící schody jsou už i tam! Obejít nijak nešly, na perón jsem prostě vyjet musela. Naštěstí byly krátké a jely směrem nahoru. Uffff, dokázala jsem to, radovala jsem se na nástupišti. A kdo ví, v současné době jsem nucena jezdit často do Prahy. Možná, když budete v metru dávat pozor, tak mě i poznáte...nebo ne?
Udělám všechno pro to, abyste mě nepoznali. Možná budu jako stovky a tisíce jiných cestujících v davu a rozhodně vás určitě nenapadne, že se bojím...

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10