Můj pejsek

Uplynulo už mnoho let, co má dcera přivedla k mojí mamince domů pejska - od popelnice. Prý že má hlad a žízeň. Byla menší, šedo béžovo bílé barvy. Prostě fenečka křížence pudla a něčeho.

Byla hezká a přítulná, a i když mě maminka nabádala, ať si ji nehladím, protože pak si bude myslet, že si ji necháme, tak jsem ji neposlechla. Měla pravdu. S dcerou jsme se chystaly domů, měly jsme to od maminky přes park a pak na autobus. Pejska jsme venku pustily a šly po svých. Jenže ouha. Pejsek šel stále za námi, naskočil do autobusu a jel s námi.

Nehlásily jsme se k němu, ale on nám byl stále v patách až k domu, kde jsme bydlely. Vešly jsme do domu a pejska nechaly venku v domnění, že odejde. Asi po třech hodinách mně to nedalo a poslala jsem dceru, ať se podívá, zda tam ten pejsek ještě je, nebo jestli už není pryč. Pejsek tam byl, seděl a trpělivě čekal. Tímto okamžikem se naše rodina rozrostla o jednoho člena rodiny a sice o psí slečnu Pegynku.

Vše zlé i dobré prožívala s námi a hlavně se mnou. Kde jsem byla já, tam byla i Pegulka. Někdo jí musel hodně ublížit a tak jsem se snažila jí vše vynahradit. Ležela se mnou u televize, chodila na houby, ráda jezdila autem a na zahrádku k mým rodičům. Ona prostě byla má věrná a vděčná Pegulka. Narodily se nám i dvě štěňátka-holky.

Sledovat, jak se o ně pečlivě stará a jak je vychovává, bylo lepší jak koukat na televizi. Jedno štěňátko jsme darovali a jedno jsme si nechali, i když nám to rvalo srdce. Tu jsme pojmenovali Lady. Zůstalo nám mnoho fotografií Pegulky a jejích štěňátek. Dnes už je Pegulka 4 roky v psím nebíčku. Až do konce jsem byla s ní a držela ji za tlapičku.

Pořád na ni nemůžu zapomenout a ona je stále se mnou v podobě své dcery Lady, která je stejně trpělivá a hodná jako její maminka Pegulka.

Autor:jarunka7