První trimestr byl celkem v pohodě, ani mi nebývalo špatně, jen jsem potřebovala víc jíst. Jenže na konci třetího měsíce jsem kvůli placentě zasahující do čípku musela nastoupit do nemocnice a celé dny jsem musela trávit na lůžku. 

 

Naštěstí se brzy vše dalo do pořádku a já mohla zase chodit. Až na občasné pálení žáhy a bolesti nohou jsem si nemohla na nic stěžovat a těhotenství jsem prožila celkem hezky. 

 

Ale pak nastoupily na řadu poslední týdny a to byl můj konec. Nejen, že mě v noci už dvakrát vzbudili poslíčci, ale navíc jsem už několik týdnů pořádně nespala, nemůžu se vůbec hýbat a každodenní věci jsou pro mě peklem. 

Poslední měsíc je opravdu hrůza. V noci nespím, protože to nejde. Nejsem schopná najít polohu, ve které bych mohla být. Na břiše pochopitelně nespím, když jsem na zádech, začne mě bodat v kříži a když ležím na boku, tak si ten náš pískáček začne stěžovat a dožadovat se polohy na zádech. Když konečně usínám, tak mě zase vzbudí nucení na toaletu a to pronásleduje obtížné zvedání z postele, kdy musím zatnout zuby, abych nevyla bolestí a pomalu se dobelhala na onu místnost. Pak se vrátím do ložnice a přemýšlím, jak to udělat, abych si mohla lehnout s co nejmenší bolestí. Samozřejmě se nedaří a já musím vždy zatínat zuby a pomalu se ukládat na lůžko. 

 

V důsledku nedostatku spánku jsem na všechny zlá a když pohlédnu do zrcadla, tak mi to taky moc nepřidá. V časopisech pro nastávající rodiče jsou vyfoceny samé sexy maminky bez popraskané kůže a bez kruhů pod očima, a to mě štve. Já mám kůži na břiše zničenou, nehty se mi lámou, vlasy mám jak slámu a k tomu jsem pobledlá a s kruhy pod očima. 

A taková banalita jako je třeba natažení ponožek? Když není poblíž někdo, kdo by mi s tím pomohl, tak mám chuť se rozbrečet. 

Porod čekám každým dnem a pokaždé, když nepřijde, jsem hrozně zklamaná a smutná, a navíc si připadám jako nějaká mrcha, když musím na rovinu přiznat, že těhotenství mě už opravdu otravuje a rozhodně mi to nepřijde jako nejkouzelnější období v životě ženy. 

 

Stal se ze mě cvok, který každý den lítá po schodech nahoru a dolů, štípe dřevo jako blázen, válí se celé hodiny v horké vaně a všechno zbytečně. Navíc pokaždé, když mě něco trochu zabolí, tak bych už nejraději skákala radostí, že porod už je tu. Soustředím se na každý pohyb miminka a vždycky doufám, že už mi třeba dává znamení, že půjde ven. Už si připadám nejen jako blázen, ale taky jako pěkná mrcha, když na ty poslední týdny musím tak nadávat.